PhDr. Brigita Gašparová

Jak se Jacqueline vyléčila

Stalo se před dvěma roky. Procházka s Jacqueline neboli Žaklinou se vyvíjela dobře. Tedy dokud jsme s dcerou nedošly k nízkému listnatému porostu. Žaklina tam, jak jinak, vběhla. Ozval se šustot, jakési dupání, pak zaječení. Žaklina vyběhla na cestu za námi, naříkala a krvácela z hrudi. Dcera reagovala rychle a pohotově – strhla si triko a ránu ucpala. I psice byla statečná – křížence německého ovčáka s československým vlčákem jsme nemohli nést zpět do auta, takže s námi šlapala dobře půl hodiny. Rána jakýmsi zázrakem mezitím přestala téci. Jelikož byla sobota, jeli jsme přímo na veterinární kliniku, kde mají otevřeno non-stop. Žaklinu hned vzali na operaci, jelikož rentgen ukázal díru do hrudníku, která snad úplně nezasáhla plíce. Dle doktorky života ohrožující záležitost s nejistou prognózou. Až ji otevře, bude jasněji. Mám nejdřív zaplatit polovinu ceny, pak budou operovat. Jak řečeno, tak učiněno. V pondělí doktorka informuje, že si psa můžeme vzít domů, rána zašita, pes dostává antibiotika, ovšem může dojít k exsudaci neboli výpotku. To znamená, že by se na hrudi objevila boule plná hnisavé tekutiny z plicní oblasti, zvíře by bylo dušné a muselo by se okamžitě reoperovat s tím, že by se do rány vložil dren, aby měla kudy hnisavá tekutina odcházet. Proč nebyl dren voperován hned při první operaci? Proto. Psi si ho prý vytrhávají. Doplacen zbytek ceny a jede se domů.

Nyní nastává fáze domácí léčby. Žaklina leží v pelechu a těžce dýchá, snaží se chabě vrtět ocasem a usmívat se, ale příliš jí to nejde. Dostává antibiotika se železnou pravidelností. Přečkáváme nějak noc, další den je to stejné. Třetí den však nahmatávám Žaklině na hrudi bulku, je měkká a trochu pohyblivá, větší než slepičí vejce. Doktorka měla pravdu. Výpotek je tady. Při představě, že budeme muset znovu na kliniku, že Žaklinu čeká další stres z operace a nové hospitalizace, zavedení drenu a čekání , co se z toho vyvine, mě jímá panika. Letím k homeopatikám a k repertoriu. Vybírám směsici homeopatik Arnica montana, Calendula officinalis a Hypericum perfoliatum v ředění CH30, rozpouštím je ve vodě a podávám naší psici co 2 hodiny. Dále zkoumám v repertoriu, co s výpotkem a s plícemi, které by mohly hrozit kolapsem.  Na tyto stavy nacházím dvě homeopatika – Hyoscyamus niger a Antimonum tartaricum. Při bližším zkoumání připadá spíše v úvahu Hyoscyamus se svým neklidem a pobíháním, který Žaklina vykazovala před úrazem. Naopak Antimonum má rachotivé dýchání, které zde chybí. Ke koktejlu tří homeopatik podávám ještě Hyoscyamus niger CH200. Se zatajeným dechem čekám, co se bude dít. K večeru Žaklina začíná rychle a ztěžka dýchat. Výpotek je pořád na svém místě. Modlím se, aby se přes noc nic nestalo. Jdeme spát. Další den opakuji podání Hyoscyamu CH200. Večer už nedochází ke zrychlenému dechu a na druhý den vidím, že se pes směje. Mimoděk ohmatávám Žaklininu hruď a světe div se – výpotek zmizel! Prostě není. Pes je na tom evidentně lépe, chodí venku a vypadá, jakoby mu nic nebylo.

Výpotek se vrátil ještě jednou asi po měsíci, zopakována trojkombinace Arniky, Calenduly a Hyperica včetně dávky Hyoscyamu CH200. Výpotek zmizel a už se nevrátil. Psice běhá ostošest, dýchá normálně. Reoperace ani dren nebyly nutné. Huráá.

 

Strach z rakoviny

Nejdříve si řekněme, jak vidí tuto nemoc homeopatie. Dle homeopatických provingů neboli testů homeopatik na dobrovolnících se ukazuje, že lidé, kteří touto chorobou onemocní, nesou v sobě beznaděj již delší, ne-li dlouhou dobu, a často i zoufalství a hluboko potlačené pocity jako je velký žal a zlost. Mají rovněž strach ze ztráty kontroly. Analogii zde můžeme najít na mikroúrovni v genetické sérii změn jedné buňky, která se tímto promění v rakovinnou, a začne nekontrolovaně bujet. V anamnéze lze často vysledovat nešťastné dětství, dlouhodobou a přísnou rodičovskou kontrolu, může být potlačení na všech úrovních do té míry, že dětské nemoci, které se nedostavily, prožívají pak v pozdějším věku s většími následky (příkladem mohou být spalničky či neštovice). V dětství mohou být tito lidé zasaženi ztrátou svých blízkých (matka, otec či jiné jim citově blízké osoby).

Spouštěčem rakoviny však může být i opačná polarita – sžíravá nenávist, silná ambicióznost a snaha o kontrolu druhých, která hraničí se šikanou nebo jí je. Pokud je člověk takto nastaven a své pocity nemůže vůči jiných lidem (třeba nadřízeným nebo těm, na kterých je nějak závislý) plně projevit, myšlenky a emoce se po čase obracejí dovnitř do těla. Pak stačí třeba i jeden spouštěč ve formě stresové události a za nějakou dobu nebo i velmi rychle se nestačíme divit.

U malých dětí, u kterých se vyvine rakovina, je terén pro vznik rakovinného bujení založen v prenatálním stadiu, je zde patrný informační přenos nešťastných vztahů z rodových linií matky i otce, je podstatné, vyskytuje-li se rakovina u předků. Mimoto je třeba se zajímat o radioaktivní záření, kterému mohla být těhotná matka vystavena nebo které se vyskytuje v okolí bydliště.

Existuje řada homeopatik, které pomáhají zlepšovat imunitu a vitalitu lidí zasažených tímto onemocněním, nezřídka dochází i k ústupu choroby, jak píše ve své knize Homeopatický přístup k léčbě rakoviny dr. Ramakrishnan, původem z Indie, který založil ve Velké Británii kliniku pro léčbu rakoviny. Klinika je schopna pozitivně ovlivňovat nemoc až do jejího III. a i IV. stadia. Třeba jen u symptomu Strach z rakoviny zná homeopatie více než 15 homeopatik, která se u člověka s touto obavou musí ještě dále vyselektovat na základě dalších symptomů. Když se zadaří, tak zmizí nejen strach, ale i různé bolesti a potíže, které by později vedly k propuknutí choroby.

Naděje umírá poslední.

 

Když regrese „drhne“

Stalo se na kurzu u ing. Dragomireckého v roce 1998. Jedna mladá paní procházela regresně situaci, ve které se objevilo v jejím raném věku kolem dvou let ubližování ze strany přítele její matky. Paní o této záležitosti věděla již před kurzem a chtěla se zbavit myšlenek, emocí i fyzických potíží, které měla s abuzem spojeny. Na kurzu pracovala již více než s pěti lidmi, kteří se jí všichni snažili pomoci. Včetně vedoucího kurzu. Regrese spojené s ubližováním probíhaly více méně stejně, paní popisovala, jak ji matčin přítel osahává a bije, vybavovala si detaily, ale kromě únavy nebyla schopna nijak výrazně projevit a uvolnit emoce. Sezení měla ještě jeden podivný aspekt. Paní v nich líčila, že ji něco táhne nahoru a najednou se ocitá uprostřed kruhové místnosti zalité světlem. Vidí tam vyšší světlé bytosti s velkými hlavami, pozorují ji tmavýma mandlovýma očima. Paní říká, že jí nechtějí ublížit, chtějí jí ukázat nějaký film. Prý je o budoucnosti lidstva. Žena pak fascinovaně sleduje pozemskou krajinu, ve které umírá mnoho zvířat, země je suchá a puká. Praskliny se rozbíhají ve všech směrech. Bytosti se na ni dívají mandlovýma očima, zatímco jí v hlavě zní: „Máte málo času!“ Pak jí vše zmizí před očima a probudí se na pohovce sama doma. Matčin přítel je také pryč.

Snažíme se pracovat s paní dál a zjišťujeme toto: mladá žena vypráví o zneužívání stále stejně, výpověď se nemění, fakta se opakují. Emoce se mírně více projevují – pocit ponížení, nespravedlnosti a sebelítosti. Jenže je vždy odnesena na loď, kde film o budoucnosti planety má další pokračování. Žena vidí, že mizí plodiny a lidé začínají mít nedostatek jídla, hodně jich umírá. Vody v mořích se začínají bouřit a stoupat. Paní sděluje, že neví, co si s těmi informacemi počít, děsí ji, je to pro ni velká zátěž.

Ani my v roli terapeutů tehdy na kurzu si nevíme rady. Sám vedoucí kurzu bezradně říká, že si to ta paní snad vymýšlí. Jenže tísnivý pocit máme všichni.

Po odjezdu z kurzu si na tato sezení často vzpomenu. Asi za půl roku se s mladou ženou znovu setkávám na pokračujícím kurzu a hned si všímám její celkové změny. Vypadá lehčeji, mnohem veseleji, v obličeji uvolněný výraz. Tak se jí ptám, co dělala? Paní mě informuje, že navštívila jednoho známého pražského homeopata, ten jí podal homeopatikum Cannabis indica ve vysokém ředění. Po nějaké době zjistila, že jí pomyšlení na mimozemšťany, ale i na zneužívání v dětství nevadí a nezatěžuje. Posunula se dál a řeší teď mnohem „přízemnější“ záležitosti.

A pro mě to byl popud ke studiu homeopatie, ale i regresí hlouběji. Mimo jiné také proto, že jsem si neuměla vysvětlit, jak mohou spolu souviset týrání v dětství a mimozemské zážitky. Dnes již mám v tom jasněji.

 

 

Smoke and Mirrors

říkají Angličané či Američané, chtějí-li dát najevo, že nevěří osobě, která jim něco sděluje. Nebo nevěří novinám, které jim předkládají svou verzi událostí. Nebo také nevěří různým samozvaným „duchovním vůdcům“. Je to idiom pro tvrzení, o kterých si lidé myslí, že jsou klamavá nebo podvodná a mají zmást či nějak ovlivnit ty, na něž cílí.

Toto úsloví zřejmě neznal jeden člověk, který se seznámil před pár lety s jedním z „duchovních vůdců“, se kterými se roztrhl v české gubernii plný pytel. Jako můry letící k rozsvícené lampě za nimi jezdí plno lidí, kteří neváhají pro „osvícení“ letět do Peru, Ekvádoru či na Mars, hlavně, aby si duchovně pomohli pitím ayahuascy, kouřením marihuany a bůhvíčím ještě. Tohle ovšem pro pravý duchovní vzestup nemá pražádný význam, leda tak pro duchovní pád.

Tento člověk chtěl jít poctivěji a svědomitěji – přihlásil se do jedné školy, kam tři roky docházel, byl zasvěcen do reiki a do šambaly, přičemž mu jeho učitel, kterému začal říkat, mistr, sděloval, jak už stoupá výš, prochází transformací a brzy dojde k osvícení. Ten člověk začal cítit proudící energii, božskou lásku a rozplýval se v jednotě, ve které není nic, za bouřlivého jásotu každý den. A protože nevěděl, co s tou přemírou lásky dělat a zároveň měl ještě jeden drobný problém se svým mistrem, obrátil se na mě. Měli jsme zjistit, jestli lze mistrovi pomoci s nevlastním dospělým potomkem, který skončil na psychiatrii údajně pod vlivem různých drog pro transformaci vědomí. Mistr se mu svěřil s mnoha trablemi, které s tímto potomkem měl, i když se mu snažili dát tolik lásky.

Při bližším ohledání, které nebudu specifikovat, zjišťujeme řadu nesrovnalostí a protimluvů ze strany mistra, které pomalu začínají jeho učedníkovi docházet. Začíná se tedy mistra vyptávat podrobněji. Možná, až příliš podrobně a důkladně, protože přijde esemeska s výhrůžkou, že to vyptávání je na žalobu. Učedník je stále více zmaten, jelikož mu dorazilo v podobě sms ještě více protichůdných informací, já už bych se nerozpakovala použít slovo lži. Ale je to přece jen mistr…. Vzniklo mezi nimi pouto lásky za ty roky…

Ten člověk vypráví, jak ho měl mistr rád, jak se mu i svěřoval (ten mistr), vybavuje si, že on (učedník) vlastně ani neměl šanci se mu nějak svěřit sám, když mistr mluvit pořád jen o sobě. Ptá se mě, jestli si myslím, že je opravdový mistr? Odpovídám popravdě – NE! Dnes tady žádní mistři nejsou ani proroci nejsou. A žádného ten člověk nepotřebuje. Jediné, co potřebuje, je láska, tu on hledá, tu doma necítí a nemá. Jen v jeho silách je to změnit, nikdo jiný to za něj neudělá.

Bavíme se o tom, co ten člověk měl a má rád, co by rád dělal, koho by rád potkal, co a jak v životě změnit, aby se cítil spokojený. Říká ovšem, že ty přílivy energie stále cítí (nezávisle na mistrovi), tak věřím, že čas a jeho vnitřní vedení (pravý mistr) ukáže, co s tím.

Syndrom falešné paměti

Tento pojem postupně a důsledně zaplavuje psychologické učebnice a teoretické publikace o psychologii. Dokonce vychází i kniha od amerického psychologa Phila Mollona Freud a falešný syndrom paměti. Chudák Freud. Abychom pochopili, oč kráčí, musíme jít zpět na konec 80. a počátek 90. let. A kam? Samozřejmě do USA.

V Americe osmdesátých let dochází k rozmachu alternativních terapií, jejichž nedílnou součástí jsou i regresní terapie. Při nichž se právě objevuje celkem hromadný problém. Mnoho klientů či klientek, kteří přišli na sezení s různými obtížemi, si začíná vybavovat jako příčinu svých potíží traumata sexuálního zneužívání v dětství ze strany rodičů. Někteří z nich i popisují jakési černé mše a dokonce obětování dětí. Tato traumata si klienti předtím vůbec nepamatovali, dovedli je k nim jejich problémy, fobie a fyzické potíže. Počáteční šok u terapeutů i klientů přechází ve hněv. V té době začínají padat, jak je tomu v USA tradičně zvykem, i první žaloby na rodiče za způsobenou újmu na zdraví, soudy začínají pracovat na odhalování toho, co se děje ve společnosti. Rodiče se začínají bránit. Tak například: Peter Freyd je obviněn svou dcerou Jennifer ze sexuálního zneužívání, když byla dítě. Nutno podotknout, že se nejedná o lidi z nižších sociálních vrstev, jde o akademiky a profesory, Peter Freyd je matematik,působící na pensylvánské univerzitě. Jelikož jde o celkem masivní jev, je zainvolvován establishment a různí psychologové jemu poplatní. Výslednicí usilovné práce je „vynález syndromu falešné paměti“. Freydovou reakcí na obvinění dcery je, že se svou manželkou po debatě a poradě s jinými akademiky a vědci založí Nadaci syndromu falešné paměti, která má bránit je samotné a  další rodiče obviněné z téhož. Obvinění popírá. Dcera Jennifer s rodiči přetrhává pouta, studuje psychologii. Dnes jako vystudovaná psycholožka pracuje s právě s traumaty sexuálního zneužívání a nejen s nimi. Vyvinula koncept „Teorie zrady“, kterým vysvětluje, proč si dlouhá léta nebyla schopna vybavit svá traumata (Sexuální trauma a disociace). Je spolupracovnicí Americké psychologické asociace, Americké psychologické společnosti a Americké asociace pro vědecký pokrok. V poslední době se věnuje konceptu „Institucionální zrady“, tj. zrady ze strany veřejných institucí.

Jaký to vše má dopad na českou psychologickou kotlinu? Masážní. Přebíráme americkou koncepci, publikují se „důkazy“ o syndromu falešné paměti. Dokonce se sáhne i ke zneužití Freuda a jeho tří psychologických jevů paměti, se kterými pracoval při vybavování neurotického traumatu: popření, potlačení a vytěsnění. Právě to poslední je zpochybňováno. Nejdříve si řekněme, co vytěsnění je. Je to jeden z nejdůležitějších obranných mechanismů psychiky. Jde o to potlačit čili že doslova pohřbít události, které se staly, do našeho nevědomí. Ty události se jednoduše nestaly. Paměťové záznamy o těchto událostech však existují, a jsou naprosto dokonalé. Nic, opakuji NIC, je nemůže setřít. I akce černé paměťové tužky, vymazávající paměť ve filmu Muži v černém, je zaznamenána duchem a nevědomím spolu s tím, co tomu předcházeloJ. Čím dříve v dětském věku nastupuje život ohrožující situace, kterou například sexuální či jiný fyzický útok je, tím dříve zde nacházíme i vytěsnění. Tento mechanismus se pak sám spouští v dalším už dospělejším životě i při méně náročných situacích podobných těm z dětství. Je docela možné, že stojí i u kořene Alzheimerovy nemoci v pokročilejším věku. Prostě si nic nepamatovat je nejlepší.

A právě toto vytěsnění je těmito lidmi (záměrně nepíšu psychology a lékaři, jelikož mi to přijde jako znevážení názvu profese mající pomáhat lidem) kolem Nadace syndromu falešné paměti a nejen jimi zneužito. Není prý možné, aby si oběti dlouhodobý abusus nepamatovaly. Vždyť jiné oběti si ho pamatují. Z toho se vyvozuje, že tyto útoky a zneužívání v hromadném měřítku, které má snad znaky až velké sítě, tedy neprobíhají a neproběhly, jsou to konfabulace paměti, které není radno věřit. Message: nevěřte sami sobě a své paměti, ona vás zradí. Věřte nám, my to víme lépe.

A proč si někteří lidé nepamatují? Může jít o fyziologickou příčinu (např. úder do hlavy spojený s traumatem), může jít i o dřívější intoxikaci (léky nebo drogami související s traumatem) a také spolupůsobí tzv. verbální postuláty typu „Nic nevidím, necítím, nic si nepamatuji anebo „Nic nevidíš, necítíš , nic si nepamatuješ“ (výroky obsažené v události traumatu).

Ze všeho je cesta ven. Kromě regresí i homeopatie také pracuje se symptomy ztráty paměti – rubrika Ztráta paměti v Murphyho syntetickém repertoriu má cca 30 homeopatik a anglická Synthesis od Schroyense uvádí v tomto ohledu více než stovku homeopatik. Vybavení traumat, které si při regresní terapii žádá delší časové rozpětí, někdy roky, lze dobře řešit homeopatiky. Jsou totiž homeopatika na traumata typu znásilnění s pocity hrůzy, strachu, vzteku, bezmoci, panickými stavy apod., která řeší i fyzické projevy jako následky těchto traumat.

 

Neplodnost, IVF, regrese a homeopatie

Dnešní doba dává zřejmě zabrat našim reprodukčním orgánům, jinak by se na IVF kliniky neobracelo tolik párů se žádostí o pomoc. Muži mají potíže zejména s málo pohyblivými a deformovanými spermiemi a jejich ženské protějšky zase s početím, udržením těhotenství a vývojem zdravého plodu v děloze. Fertilizační kliniky se snaží, seč mohou, aby tento neblahý stav napravily, a někdy se daří, někdy méně. Přiznejme si, že je to i dobrý byznys, jelikož neplodnost u obou pohlaví má vzrůstající tendenci.

Na různých stránkách píší, že příčiny neplodnosti jsou :

Mužské (andrologické) faktory neplodnosti:

V poslední době stoupá procento mužů se zhoršenými parametry spermiogramu.

  • Nízký počet spermií (oligospermie) – méně než 15 miliónů spermií na jeden mililitr spermatu.
  • Nedostatečná pohyblivost spermií (astenospermie) – spermie nejsou schopny dostat se k vajíčku a oplodnit ho.
  • Špatný tvar (morfologie) – spermie nemohou proniknout obalem vajíčka.
  • Nepřítomnost spermií v ejakulátu (azoospermie) – příčinou je chybějící produkce spermií  nebo poruchy jejích transportu.
  • Problémy s pohlavním stykem – může jít o potíže s ejakulací nebo impotenci.
  • Genetické poruchy – poruchy ve chromozomální výbavě, cystická fibróza…
  • Neplodnost u mužů po zánětech, operaci, úrazech, onkologické terapii…

Ženské faktory neplodnosti:                                                 

  • Ovariální faktor (příčina ve vaječníku) – hormonální poruchy. V důsledku tohoto faktoru nemohou ve vaječnících dozrávat folikuly a nedochází k uvolnění vajíčka – ovulaci.  Se zvyšujícím věkem (po 35. roku)  přirozeně klesá počet vajíček.  Jejich množství je nejvyšší při narození, během života se už nová netvoří.
  • Tubární faktor – jedná se o příčinu sterility způsobenou uzávěrem vejcovodů (nejčastěji u žen po prodělaných gynekologických zánětech )
  • Endometrióza – přítomnost ložisek děložní sliznice mimo její obvyklou lokalizaci. Může např. způsobit neprůchodnost vejcovodů, srůsty (adheze), narušit imunologické mechanismy, což negativně ovlivňuje proces oplození a implantace embrya.
  • Imunologický faktor – přítomné imunologické protilátky negativně ovlivňují pohyb spermií, ale dochází i k narušení procesu splynutí pohlavních buněk při fertilizaci a negativně může být ovlivněn i vývoj časného embrya.
  • Genetické poruchy – poruchy v chromozomální výbavě.

 To vše výše zmíněné je bezesporu pravda. Pravdou ovšem také je, že tyto uvedené symptomy nejsou příčinou neplodnosti, ale důsledkem. Proč? Naše orgány se nám obecně nepokazí jen tak samy od sebe. Vlivů je mnoho – od vnějších jako je záření z různých elektronických zařízení či „umělohmotná“ strava, kterou někdy konzumujeme, až po vlivy civilizačně – psychické. A taky v neposlední (nebo v první) řadě karmické.

Bavíme se o stylu života, který dnes žijeme, a o karmických vlivech, ve kterých se nacházíme my a naše civilizace ve vztahu k neschopnosti počít dítě. Dítě znamená nový začátek, naději, rozšíření vzájemné lásky, rezignaci na JÁ a nástup MY. Posun ke sdílení, obavám o svá mláďata, k jejich ochraně, vzájemné pomoci a učení se respektu. Dřívější generace s početím v drtivé většině potíže neměly. Byl opačný problém – jak nepočít a jak všechny narozené uživit. Život byl jednodušší a lidé žili v zásadě na jednom místě, příliš se nestěhovali, měli vazbu ke svému území, kraji, vesnici. Co je velmi důležité, byli téměř neustále v pohybu a v častém kontaktu s přírodou. Byla větší odolnost, psychická a fyzická.

Současná doba nepřeje dostatku pohybu a kontakt s přírodou taky není žádná sláva. Ale to ještě neznamená, že budeme neplodní. Pokud ale máme v tomto ohledu stále potíže a z fyzického hlediska jsme se hodně zlepšili, je třeba se podívat dále pomocí regrese. Je třeba přehodnotit naši ženskou nebo mužskou roli, vztah k matce i otci a podívat se na jejich vztah k nám, projít i rodovou linii, tj. naše předky a jejich vztah k dětem, eventuálně, jestli se dříve něco závažného nestalo, co by mohlo v rodině vést k dalším vztahovým problémům s návazností na děti.. V neposlední řadě je nutno se podívat sami na sebe a na minulost, spojenou s traumaty na pohlavních orgánech či v oblasti pánve, pokud jsme byli v roli oběti. To vede k tomu, že v regresích je někdy nutné projít znásilnění, ale i různé úrazy v pánevní oblasti. Za zmínku stojí i role pachatele, to znamená, pokud jsme nějaké dítě nebo děti v minulosti poškodili a způsobili újmu nebo i smrt, v regresi se to ukáže. Po několikerém průchodu traumatem a pochopením, proč se tak stalo, je logickým vyústěním odpuštění samému sobě a požádání o odpuštění oběti. Je zajímavé, že i kdyby k traumatu došlo v hodně vzdálené minulosti, může být emoční reakce silná, jakoby se to stalo nedávno.

Velmi podstatná je i komunikace s přivtělenými dušemi, které se mohou nacházet v pánevní oblasti a překážet nám v početí. Mohou to být duše obětí, které samy utrpěly fyzická zranění v pánevní oblasti, duše potracených či zemřelých dětí, duše lidí, kterým jsme ublížili. Pokud se nám objeví při regresi – nejčastěji klienti referují o tom, že vidí najednou oči nebo stíny či postavy. Znamená to, že duše se hlásí o slovo a chtějí „se řešit“. V tuto chvíli je vhodné těmto očím, stínům a postavám, že s nimi budeme komunikovat, jakmile vyčistíme traumata. Po dokončení práce si tedy vybavíme mentálně klidné místo, kde je nám dobře (u moře, na zahradě, v lese apod), a pozveme si tam ty duše, které se hlásily o slovo. Dále se s nimi rozvíjí telepatická komunikace, jejímž cílem je po vyřešení dilemat odvod těchto duší do Světla. Klienti pak referují, že se jim ulevilo a je to znát i na tváři, obličej je takový projasněný, uvolněný. Lidé mají vnitřní pocit klidu a často i radosti.

Vždy je dobré u neplodnosti, ale i u jakýchkoli jiných chroničtějších stavů, kombinovat regrese s homeopatií. V homeopatii je na neplodnost cca 70 homeopatik, takže je nutné velmi diferencovat. K tomu dopomůže homeopatický pohovor s následným výběrem správných homeopatik. Ta mají vliv rovněž na psychiku, emoce a fyzické potíže. Kombinací obojího se lze dobrat kýžených výsledků, to znamená vytouženého děťátka. 

 

 Raněni slepotou

Před nedávnem mě pozvala dcera na přednášku o bipolární poruše, která se konala na fakultě. Při vstupu do auly nejdříve do očí neodbytně vlezla pozvánka na přednášku profesora Nicholse „Combatting Russian Propaganda and Disinformation“. Hmm. Takto očividná propaganda na akademické půdě…Po plakátu o bipolární poruše ani vidu ani slechu. Jen malá šipka s nápisem Bipolární porucha nás zavádí nahoru do patra. Vcházíme do skoro zaplněného sálu o více než 100 sedadlech, sedí tam hlavně mladší lidé, asi studenti. Sedáme si do horních sedadel poněkud stranou a máme chvíli možnost pozorovat budoucí přednášející. Vepředu zkouší mikrofon blonďatá přednášející, jak se záhy ukáže, tak je to zároveň i „majitelka“ bipolární poruchy, a vedle ní sedí psycholožka, která vše zřejmě bude odborně komentovat. Výborně. Přednáška začíná. Vstává psycholožka a říká, že zvažovala nějaký teoretický úvod o bipolární poruše, ale po zralé úvaze se rozhodla, že to rovnou nechá na přednášející, ta to prý bude umět objasnit lépe, jelikož tím žije. Ha! Zvláštní. Psycholožka si v klidu sedá a přednášející se pouští do vysvětlování, jak to vše začalo. Mluví zřetelně, i vtipně a brzy se lidi mohou i ptát. Povídá, že měla problémy už od dětství, byla úzkostná, neví, proč, plačtivá, taky nechápe, z čeho. Když ve škole mluvili o tom, že děti mají v hlavě myšlenky, začala vidět růžové bubliny s myšlenkami, které vycházely z hlav spolužáků. To ji dostalo, respektive rodiče ji vzali k psychiatrovi, který jí ve dvanácti letech předepsal antidepresiva. Naskakuje mi trochu husí kůže. Žádná diagnóza? Žádná sonda do rodinného života, co se tam děje? Slečna pokračuje líčením, jak přechází do puberty, kouří a pije, chodí i za školu. Školní docházka končí nějakým zázrakem maturitou, tento moment slečna několikrát zdůrazňuje, zřejmě je na něj pyšná. Chápu to. Pak ale dochází k propadu, stěhuje se z domu, maniodepresivita se rozjíždí naplno a slečna hlásí, že byla doba, kdy ani nebylo poznat, jestli je manická nebo opilá. Napadá mě zase, co matka a otec? Slečna, jakoby mě slyšela, říká, že rodiče byli vždycky skvělí, pomáhali jí a uklidili za ni i pokoj, když ležela někde sjetá. Hmm, I don´t buy it, jak se říká. Vše vyvrcholilo tím, že se začala sebepoškozovat, silně se například řízla do nohy, dělalo jí to dobře a ulevilo v psychické bolesti. To chápu, má to logiku, ta dočasná úleva. Posléze však začala mít myšlenky na sebevraždu, které ji dohnaly k psychiatričce. Hádejte, co následovalo? Hádáte správně, hospitalizace, ale ne ledajaká, je to přímo na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice. Říká, že tam strávila týden, kdy musela užívat léky, ale jinak se o ni nikdo nestaral. Poté přešla na otevřené oddělení, kde strávila asi měsíc a nyní je už pár měsíců „na svobodě“. Má 22 let a pracuje na částečný úvazek v jednom sdružení tak, že chodí vyprávět o své nemoci. Jinak užívá antipsychotika, anxiolytika, stabilizátory nálady a antidepresiva. Mám oči navrch hlavy. Kvůli lékům spí denně od 14 do 20 hodin. Aha, má také koníčka – zpívá ve dvou skupinách, tedy, když to zvládá. Zažádala si samozřejmě o invalidní důchod. Psycholožka vedle ní se spokojeně usmívá, jinak v průběhu povídání neřekne nic. Evidentně jde o výbornou léčbu. Posluchači se ptají, padají různé otázky, ale perlička je nakonec. V průběhu odpovídání na otázky si slečna vzpomněla, že asi v pěti či šesti letech ležela u jedné paní psycholožky na lůžku a snažila se soustředit na uvolňující a relaxační hudbu, kterou jí paní psycholožka pouštěla. Pravila, že uvolňování a relaxace nešly dobře, protože stále myslela na to, že ji ta žena znásilní, a zasmála se tomu. Celý sál se smál s ní. Psycholožka také. Nikoho nenapadlo se zeptat, jak pěti nebo šestileté dítě přijde vůbec k myšlence na znásilnění a proč by to mělo být zrovna od ženy. A co se vlastně v okolí dítěte děje.

Nebo možná napadlo a netroufl si to říci nahlas, protože se všichni tak spokojeně smáli.

 

Strachy všeho druhu

Strach je obecně přirozenou reakcí organizmu na akutní ohrožení, kdy by mohla hrozit smrt. Teorie regresní terapie vychází z axiomu, že základním cílem člověka je přežití. Strach je tedy součástí pudové složky, která nám pomáhá rozpoznat nebezpečí a mobilizuje organismus k záchraně.

Z regresní praxe vyplývá, že v paměti člověka jsou uloženy záznamy, které by tam být neměly. Nevztahují se totiž k současnému životu. Tyto záznamy jsou udivující svou přesností. Vybavujeme si nejen celé příběhy, které mají začátek (zrození) i konec (smrt), ale někdy i detaily jako vůně nebo chuť. Vybavování ovšem nejde samovolně, terapeut se ptá a klient může mít zpočátku pocit, že si vymýšlí. Pocit vymýšlení si může také znamenat nepřijetí obsahu příběhu, zejména tehdy, když se vidíme jinak, než se v příběhu doopravdy ukazuje, jací jsme. Prostě věci jsou občas složitější. Ale zpátky ke strachům. V regresích narážíme na strach z různých věcí – nejčastěji ze smrti, z bolesti, z lidí, ze zvířat, z hmyzu, z uzavřených prostor, ze tmy, z duchů, ze zkoušek, z osamění, ze ztráty svých blízkých a podobně. Také z budoucnosti.

Se všemi těmito strachy včetně strachu z budoucnosti se dá pracovat. Jak? Tak, že se podíváme právě do minulosti, kdy se nám něco, z čeho dnes máme strach, stalo, opakovaně tu situaci, která je spojena s minulou smrtí, projdeme, vybavíme si důkladně tři složky – fyzické pocity, které událost provázejí, emoce a tzv. postuláty (co kdo nad námi říká a co si my myslíme). Nebojte se, že budete cítit stejnou bolest jako kdysi, jde pouze o mírné tlaky, mravenčení, tuhnutí částí těla, je to pouhá připomínka toho, co bylo). Průchodem těmito události získáváme zpět svou vitalitu, která zůstala „uvězněná“ v minulosti.

Proto i strach z budoucnosti lze řešit pohledem do minulosti.

Pro zmírňování či přímo likvidaci strachů jsou nám rovněž nápomocna homeopatika různého typu. Zde se musí udělat celkový pohovor a zaměřit se na celkový stav člověka, abychom mohli kvalitně rozhodnout, jaká homeopatika by mohla pomoci. Užívání homeopatik je dlouhodobější (minimálně tři měsíce), během této doby sledujeme reakce.

Ona ze všeho je cesta ven  🙂

 

REGRESE, HOMEOPATIKA, ANTIDEPRESIVA A ANTIPSYCHOTIKA

Tento článek vznikl na popud dotazů lidí, hledajících pomoc pro sebe i pro své blízké. Přišli s tím, že jim někteří terapeuté říkají, že regrese jsou vlastně vhodné jen pro vyrovnané osoby, nehodí se pro ty, kteří jsou labilní, mají různé strachy, fobie, obsese či užívají antidepresiva. Nebo že třeba homeopatika, pokud vůbec fungují, jsou tak akorát dobrá na nějaké mírné fyzické potíže nebo rýmy. K těmto tvrzením se mohu vyjádřit takto:

Pokud by regrese byly vhodné pouze pro vyrovnané osoby, k čemu by jim vlastně byly? Ke zkoumání jejich minulých životů pro sebepoznání? Možná, ale ruku na srdce, ten, kdo je vyrovnaný, má určitě chuť do života a plno plánů, co dělat, a vzhledem ke své vyrovnanosti to jistě i dělá. Z tohoto důvodu jsou regrese zcela určitě vhodnější tedy pro ty, kteří mají výše zmíněné potíže či labilitu různého stupně, fobie, strachy. Někdy postačí jedno regresní sezení, aby se člověk zbavil nějakého konkrétního strachu či fobie, jindy je potřeba více sezení při chroničtějších dlouhotrvajících potížích. Po regresi by člověk měl cítit úlevu, ale lze cítit i mírnou únavu, jelikož jde o hlubokou energetickou práci, a člověk si sám reguluje, kolik informacemi nabitých událostí si je schopen za sezení vybavit.

Přicházejí ke mně i lidé, kteří užívají antidepresiva. Přesto si vybavují události normálně, emočně také reagují dobře a dokonce dochází k tzv. abreakci, tj. odreagování od nepříjemných pocitů, myšlenek, emocí, poznání a k návodům na řešení potíží v životě. Proto se domnívám, že antidepresiva naštěstí nepotlačují schopnosti asociace ani reaktivity těla, emocí a mysli. Lidé si často však stěžují, že nic neřeší, že je nechtějí užívat trvale apod. Na druhou stranu někteří říkají, že v danou dobu, kdy na tom byli opravdu špatně, jim pomohla. Přesto je nechtějí brát dlouho, čemuž rozumím. Mohu tedy ze zkušenosti říci, že antidepresiva regresní práci NEVADÍ.

Jiná situace je ovšem s lidmi, kteří mají různé formy psychóz a užívají antipsychotika. Regresní terapie nejenže u nich je nevhodná, ale i neúčinná. Jelikož antipsychotika působí mimo jiné na emoce, nedochází u těchto lidí k abreakci, a tudíž kýžený výsledek regresního sezení je v nedohlednu. Situace není ovšem zcela beznadějná – je možné na nich pracovat přes někoho blízkého, kdo se rozhodne být médiem. Je možná aspoň částečná výpomoc a úleva pro dotyčného, nezapomeňme, že potíže, které má, nejsou bez příčiny. Karma neboli řetězec příčin a následků opravdu existuje.

Další otázkou je, zda-li budou účinkovat homeopatika, když už beru antidepresiva, ptají se mnozí. Nebojte, budou. Osobně jsem se nesetkala s tím, že by i při užívání antidepresiv lidé hlásili, že na ně homeopatika nepůsobí a že se nic neděje. Je to totiž dáno naprosto jinou úrovní působení jak antidepresiv, tak i homeopatik. Zatímco antidepresiva reagují na biochemické fyzické úrovni, homeopatika, zejména zředěná ve vodě, působí na naše energetická těla a pomalu se spouští do fyzického těla. Jde o kvantovou léčbu, dnešními přístroji ještě nedetekovatelnou. A jelikož je primární účinek na psychiku, která se následně zlepšuje, je pak snadné pomalu snižovat dávky antidepresiv, až je zcela vynechat. V homeopatických repertoriích (tlustých knihách) je mnoho homeopatik cílených na depresi, ale je potřeba diferencovat to nejpodobnější homeopatikum na základě ještě jiných symptomů, z tohoto důvodu je nutné všechny informace posbírat při homeopatickém pohovoru.

A poslední poznámka – je možné podávat homeopatika lidem, užívajícím antipsychotika? Předně chci poznamenat, že antipsychotika se užívat MUSÍ, a jejich pravidelné užívání je na zodpovědnosti jedince a jeho blízkých. Homeopatika přibrat lze, dobře zvolené homeopatikum působí na daného člověka alespoň paliativně. Přestože se nedaří zbavit člověka jeho potíží, lze mu ulevit a zkvalitnit mu život.

 

Jak řešit NEMOCI pomocí regrese i homeopatie

Nemoci jsou samozřejmě úzce spjaty s naší psychikou, hlavně tou neuvědomovanou. Začněme opět homeopatií. Můžeme vyjmenovat celou škálu potíží, kterou homeopatie zvládá, od bolestí hlavy či migrén, vysokého krevního tlaku, srdečních symptomů (šelesty, tachykardie, perikarditidy, nedomykavost chlopně apod), ledvinových potíží, problémů se žlučníkem a játry a v neposlední řadě i rakoviny, zejména v raném stadiu (dr. Ramakrishnan). Nejde přitom o nějakou očistu těla, při jakékoli nemoci se zase snažíme ovlivnit psychiku, která je „pachatelem“.

Široká škála záběru homeopatik vede k tomu, že je lze používat jak na akutní, tak i na chronické potíže. Z akutních použití můžeme vyjmenovat stavy po porodu, nucené nástřihy hráze, různé úrazové a poúrazové stavy, na dobré srůstání kostí, na bodnutí hmyzem (řeší i anafylaktický šok), pokousání od psa, uštknutí hady, následky pádu atd. Homeopat by měl umět rozpoznat psychický stav, v jakém se postižený nachází, i jeho vitalitu, a měl by stanovit i vhodnou potenci homeopatika. Je také docela možné, že se pacientův stav může střídat, a bude tedy vhodné použít více homeopatik. U akutních stavů by se však nemělo podávat více než jedno homeopatikum v jednom čase, jinak dojde k potlačení symptomů a ne k vyléčení.

U chronických dlouhotrvajících nemocí je vhodné se vrátit do doby, kdy došlo ke vzniku potíží, je dobré si zkusit vybavit, čím jsme žili. I když se nám může tato informace zdát nepodstatná, pro homeopata může být klíčová. Chronické nemoci se rovněž velmi často vážou k rodové linii a jejímu zatížení, proto se zajímáme i to, čím trpěli předkové po mužské i ženské linii. Pokud máme bolesti, v homeopatii se rozlišuje, jakého jsou typu (tlakové, pálivé, řezavé apod.), kdy a kde se vyskytují, co člověku při bolestech ulevuje, co ho zhoršuje apod. To platí jak pro akutní, tak i pro chronické potíže. Při užívání sledujeme reakce, změny, počítejme tak se 3 měsíci užívání jednoho homeopatika ve vodě. Samozřejmě dobrou známkou vývoje je zlepšená psychika a vitalita, potažmo zmírnění až vymizení potíží.

Pokud pracujeme pomocí regresní terapie, nemusíme chodit tak zeširoka. Samotná nemoc, bolest či jen únava se považuje za sekundární či primární engram a je nutno postupovat na základě asociativního vybavování po podobných fyzických symptomech, pocitech a myšlenkách k hlubšímu primárnímu engramu, kde je obsažena psychická a fyzická bolest a máme tam zúžené vědomí. V drtivé většině jde o vážné zranění či o smrt a okolnosti jí předcházející. Není třeba se bát, že se nic nevybaví, člověk si vybaví věci a události, nad kterými se pak diví, jestli si je náhodou nevymyslel. Sledují se tři složky – tzv. somatika, emoce a myšlenky, které máme v dané situaci, nebo i výroky, které nad námi někdo říká. Jsme schopni si například si vybavit i to, co se děje v narkóze a i co kdo nad námi, když jsme byli v bezvědomí, říkal. Výroky se nazývají řídícími postuláty a mají na nás v dalším běžném životě velký vliv, jelikož se jimi psychika za podobných situací, ve kterých výroky vznikly, řídí. Kdyby například operatér svému kolegovi nad pacientem řekl:“Neboj se, on si nebude nic pamatovat“, je velmi pravděpodobné, že dotyčný si za podobných okolností na vědomé úrovni bude mít problém vybavit, co se stalo. Při regresním sezení však na takový postulát lze narazit. Vybavení takového postulátu do vědomé části mysli znamená jeho uvědomění a zasazení do kontextu situace, při které vznikl. Postulát čili výrok pak ztrácí svůj vliv. Proto je důležité události procházet několikrát, aby se vybavily všechny podstatné věci v ní obsažené. Je třeba projít i smrtí a sledovat, co se děje po ní, kam jdeme, co děláme apod. Snažíme se i o kontakt se Světlem a duchovními rádci. V neposlední řadě se odvádějí přivtělené duše, o kterých si může myslet každý, co chce, ale po jejich odvodu je cítit velká úleva, lehkost a „bezdůvodná“ radost. A o to nám přece jde  :).

 

 

Otázky karmy–existuje nebo ne ?

 

„Jak zaseješ, tak sklidíš“ , „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“, „Co sis nadrobil, to si sníš“  – tak nějak naši předci vystihovali zkušenost, ke které sami došli svým těžkým žitím.

I v regresní terapii docházíme k podobnému. Zjišťujeme, že člověk se po mnoho inkarnací trápí a jakoby vázne v závislostech, ale odžíváním se přece jen postupně mění a zlepšuje. Když chce. Když na sobě pracuje. Když mu něco dojde a uvědomí si, že to dále tak už nechce. Člověk je řízený – jakmile je v prostředí příčin a následků, pak je vedený do dalších životů svými bloky – vtisky do paměti, která je v celém těle i v auře. Jaké jsou ty bloky? Jsou to veškeré informace, které se týkají našich smrtí a vážných událostí, které k nim vedly, smrtí, vážných zranění druhých či jejich opuštění, které jsme zapříčinili, emocí, které vedly k vážným událostem a úmrtím a také jsou to výroky, jež jsme my pronesli o sobě či o druhých a které měly za následek vážné poškození člověka či jeho smrt. Platí to i opačně – pronesl-li někdo v naší přítomnosti, kdy jsme byli zraněni, umírající nebo i mrtví, nějaké hodnocení, výrok, který se nás dotkl, je okamžitě bez jakéhokoli filtru zaznamenáván, a funguje následně jako jeden z řídících postulátů. Mechanismus je dokonalý – například pokud jsme dali v hlubinách minulosti zlikvidovat nadbytečné množství brouků v rámci zachování úrody, titíž brouci jindy, když už si to na vědomé úrovni nebudeme vůbec pamatovat, mohou  být příčinou naší smrti dnes. Také třeba můžeme trpět bolestí hlavy, která zázračně přejde, projdeme-li smrt kruté panovnice, jež zabila mnoho žen a dětí, muže poslala do války, sama byla shozena ze skály a přitom si rozbila hlavu a zlomila vaz. Nebo – pokud jsme v minulosti ožebračili mnoho lidí, dnes můžeme mít finanční problémy. Věci jsou obvykle ještě složitější, ale je jedna jistá cesta ven – projít traumatické situace znovu a omluvit se duším z minulosti, kterým jsme nadělali problémy nebo způsobili jejich smrt. Pak je odvést do Světla. Změny jsou pak hodně patrné.  Dále je třeba se snažit pomáhat tomu, kdo o to požádá,  a chránit slabší. Prostě konat dobro, ale ne páchat. (v  ruské pohádce Mrazík – milý Váňa se proměnil z medvěda znovu na člověka tehdy, když se vžil čili procítil roli slepé babky, která nemohla bez hole chodit). Soucit, láska, milosrdenství.

Tak. A jak se to spojuje s dnešním světem, hodně turbulentním? Každý se dostane do situací, ve kterých má být. Pokud máme hájit své blízké, budeme to dělat. Pokud máme bojovat, také do toho půjdeme. A pokud máme tendenci se klanět před rádoby silnějším, udávat a zaprodávat se, pak ???

 

Bože, dejž nám náš zdravý rozum zachovati ráčiti

 

My lidé máme problémy a potíže, to bylo vždycky. A také jsme vždy přemýšleli, proč je máme a kdo za to může, eventuálně co dělat, aby nebyly. A tudíž hledáme, jak bychom je vyřešili. Na internetu je přehršel nabídek pomocných rukou a hromada různých terapií, některé úspěšné, jiné méně. Tak jsem se  seznámila se čtením z Palmových listů (prý knihovna v Indii, kde jsou zaznamenány minulé a ještěnevímjaké životy nás všech). Třeba jo, tak super. Pro ty, kdo si do Indie nemohou odskočit, aby v knihovně zalistovali, u nás existují zprostředkovatelé, kteří za příslušnou sumu navážou kontakt s příslušnými indickými „orgány“ a sdělí Vám Váš karmický úkol, eventuálně, ve kterém životě jste zhřešil, a proto to tedy máte, ten problém. Dobře Vám tak. Tak se stalo i jednomu člověku, který se na zprostředkovatele obrátil. Bylo mu řečeno, že v celkem nedávném životě pokazil vztahy s dalšími osobami, bylo sděleno i, přibližně kde. Tento člověk se na mě obrátil, zda-li je možné pomocí regresní terapie se rozpomenout na své tehdejší jméno, jména druhých a název obce či města, kde žil. Možné to je, ovšem používá se to k terapeutickým účelům. Například tehdy, byl -li někdo například v dětství unesen, přejmenován, a nyní hledá své kořeny. Tehdy při rozpomenutí na původní jméno bývá silná emoční reakce. Zarazilo mě, že tomu člověku tyto okolnosti nesdělili, když je v Palmových listech zapsáno všechno, že? Ptala jsem se ho, co s touto informací hodlá podniknout. No prý zajet do toho  místa, objevit případně ty lidi či potomky apod. a omluvit se jim, prostě napravit to, co zvoral. Chvályhodné. Jenže co ta druhá strana? Pochopí to? A je to vůbec tak, jak říkají Palmové listy? Jakou možnost máme to ověřit? Umím si představit, že člověk přijde a neznámým lidem se omluví za to, co udělal před sto padesáti lety například. A umím si i představit, že dotčení na něj budou hledět jak na pomatence. Protože se nesejde vnitřek s vnitřkem.

Tím, že máme pocity viny a hledáme důvod našich neúspěchů ne přímo v sobě (to jest v NAŠÍ paměťové databance, kterou máme v těle a v sobě), ale vně, jsme snadno manipulovatelní a svou moc dáváme do rukou jiných. Veškeré záznamy naší minulosti si nosíme v sobě a kolikrát mimoděk i řekneme, co jsme kdysi dělali – výroky typu „Já jsem tě kdysi musela uškrtit“, „Víš, jak se chová blázen? Takhle…..“ nebo „Dnes jsem alergický na mák…..Neříkejte, že jsem kdysi kšeftoval s heroinem a bral jsem ho…..smích…  – jsou pravdivé a znamenají, že o sobě víme více věcí než by se mohlo zdát. Jen si nevěříme, nepřipisujeme našemu „tlachání“ hlubší význam. Je čas se začít sledovat a přemýšlet hlouběji nad sebou – kdo opravdu jsem? Co mám opravdu rád, ráda? Co jsem kdysi chtěl, chtěla dělat a zapomněl/a pak na to? Čím víc jsme manipulováni, tím více jsme nešťastni, odkláníme se od sebe. Naším úkolem tady, a to nás všech, je opravdu rozpomenout se, kdo jsme doopravdy, že máme daleko více schopností, než ukazujeme a připouštíme si, a taky máme v sobě hodně lásky, ale málo ji ukazujeme navenek.

A ještě jedna zajímavost – pro přístup do knihovny Palmových listů musíte poskytnout svůj otisk prstu (palce), na základě kterého je vyhledán Váš „spis“. Moc by mě zajímalo, jak to dělají. Jak se jim daří vyhledat na základě DNEŠNÍHO otisku informace, pořízené v hlubině časů. Proč nestačí jméno a adresa například. Nebo že by někdo sbíral biometrické údaje? A pod rouškou duchovna si je kompletoval do nějaké databáze pro příští účely?

Proto na Vás apeluji, používejte při hledání svého JÁ zdravý rozum a nenechte sebou manipulovat.

 

 

 

Děti neklidné, neposedné, výbušné (značka LMD, ADHD apod.)

 

Děti nám svým chováním něco sdělují. Není v pořádku, pokud jsou stále apatické až netečné nebo naopak výbušné, hádavé, eventuálně obojí střídavě. Tyto projevy, shrnuté pod názvem „poruchy chování“ jdou často ruku v ruce s jinými potížemi – například tiky, záškuby, pohybovým neklidem, dysfázií či jinými poruchami řeči a logicky i poruchami učení. Tam, kde není klidné zaujetí a zájem, tam, kde nastupuje těkavost, přelétavost a bezcílnost, tam špatně funguje i paměť. Otázkou je, proč tomu tak je a co se s dětmi stalo, že se jim to děje ?

Problém nemusí být pouze v mozku dítěte či v jeho nervové soustavě, která se „nedobře“ vyvíjí. Problém může být i v rodinných příslušnících a jejich vztahu a chování k dítěti. Pokud chceme, aby se našim dětem dařilo, musíme začít pracovat i na sobě. Jedním z neocenitelných pomocníků je právě homeopatie – homeopatika vyrobená ve vysoce zředěných malých dávkách z matečných tinktur rostlin, zvířat, minerálů či kovů mají svoje psycho-emočně-fyzické vlastnosti, které léčí podobné stavy u lidí.

Abychom mohli dítěti pomoci se dostat z problémů, musíme posoudit jeho celkový stav – tomu se říká odebrání případu. Zní to sice dost odosobněně, ale v praxi to znamená, že si s dítětem a jeho rodičem povídáme, abychom získali celkový přehled vývoje. Pokud dítě ať už z jakýchkoli důvodů nemluví, nevadí, sledujeme neverbální komunikaci, jeho pohyby a informujeme se u rodinných příslušníků. Na základě pozorování i posbíraných informací pak hledáme co nejpodobnější homeopatikum, které se užívá ještě rozpuštěné ve vodě po cca 3 měsících v tak zvaných třech ředěních. Osobně se mi tato ředění osvědčila z důvodu menších zhoršení v průběhu užívání homeopatik.

K čemu nám homeopatika mohou být dobrá:

  • zlepšení kognitivních funkcí a koncentrace u dítěte, aniž by muselo užívat psychofarmaka
  • zklidnění dítěte
  • zlepšení komunikace, dítě se více otevírá světu
  • zlepšení struktury řeči ( zároveň je nutná i logopedie pro úpravu výslovnosti)
  • zklidněný spánek
  • ústup nebo vymizení tiků a svalových záškubů těla
  • dítě se stává tvořivějším a vynalézavějším

Jelikož dítě není vytrženo z kontextu rodiny, je velmi doporučeno i rodičům si dát provést homeopatický rozbor a užívat svoje homeopatika pro pomoc nejen sobě, ale i svému okolí

 

Jak úspěšně ušlapat tvořivého a zkoumavého ducha v dětském těle

Recept:

  • vezme se jedno dítě, čím mladší, tím lépe
  • na jeho pláč moc nereagujeme, ono si moc vynucuje, však ho to přejde
  • při sebemenším prohřešku mu vynadáme, eventuálně mu jednu vlepíme
  • důležitá rada – skoro nikdy za nic nechválíme, pak by mu narostl hřebínek
  • když za námi přijde s výkresem nebo nějakým výrobkem, ignorujeme ho nebo nejlépe zkritizujeme, aby si konečně zapamatoval, jak má kreslit nebo modelovat
  • o dítěti prohlašujeme na veřejnosti a hlavně před ním samotným, že je drzé, tvrdohlavé, neposlušné, hloupé a podobně
  • když náhodou nosí domů samé jedničky, tak to nijak nekomentujeme, je to samozřejmost a aspoň s ním není práce; zato chraň bůh, když přinese horší známku, to se na něm můžeme vyřádit – zakážeme mu vše, na co si vzpomeneme a tatínkovi připomeneme, ať si chystá karabáč
  • když si chce s námi hrát, odbudeme ho nebo ho rovnou seřveme, že nemáme čas, a pokračujeme v brouzdání na internetu

Myslíte si, že takoví rodiče či babičky nebo dědečkové dnes už snad ani neexistují ? Že všichni mají své děti rádi a chtějí pro ně jen to nejlepší? Kéž by tomu tak bylo, realita je bohužel někdy jiná. Problém je totiž v rodině, v tom, jak jsme byli my vychováváni, jak se s námi zacházelo, jak nás trestali, jak nás chválili nebo ne , z toho všeho se skládá naše sebedůvěra, úspěchy či neúspěchy, optimistický pohled na svět či naopak. Výchovný imprint nebo vtisk v našem dětství je natolik silný, že nás ovládá i v dospělosti a často i do smrti. Máme tendenci vychovávat své potomstvo tak, jak to s námi dělali rodiče, prarodiče. Vzorce chování v rodové linii jsou pevně zafixovány a těžko se boří. Někteří jedinci v rodině vůbec vzdali city vůči lidem a věnují je raději majetku, ten neuteče, nezradí a nezklame. Pokud takoví lidé mají děti nebo vnoučata, pak vyžadují přísnou disciplínu, dítě nesmí nic rozbít, polít, roztrhnout, protože majetek je postaven výše než ono samo.

Věřím, že se v rodině najde aspoň jeden či jedna, kterému/které nebude jedno, co se děje, a pokusí se věci změnit. Jenže jak ? Dnes existuje více možností – cesta vede přes změny sebe sama (respektive přes zbavení se negativního nánosu a návratu ke své optimistické, nadšené a život milující části svého já) . Homepatie, která pomáhá odblokovávat psychiku, nejrůznější strachy, fobie, ale i záchvaty vzteku či sklony k násilí, zároveň léčí i fyzické potíže, které jsou s naším celkovým stavem propojeny. Chceme-li zkoumat a léčit sama sebe v hlubších souvislostech, pak je velmi dobrým pomocníkem regresní terapie. Cítíme-li se lépe, jsme milejší i ke svému okolí. Tyrani byli sami tyranizováni a třeba to ani lépe neumějí. Bylo by ale dobré, aby chtěli tu změnu. Když změní sebe, změní tím celý svět.

 

Téma druhé světové války v regresích

 Když se dohodneme na regresním sezení, zvolíme si i téma, které budeme zpracovávat. Jsou to třeba různé bolesti na fyzické úrovni, nemoci a vůbec neduhy našeho tělesného aparátu. Nebo nám vadí naše výkyvy nálad, naše vztahy či žárlivost. Nebo úzkosti, fobie či strachy, které neumíme blíže určit. A třeba i umíme, ale stejně nevíme, co s nimi.

Regresní sezení je vlastně řízené zkoumání sebe sama a svých obsahů pod vedením zkušeného terapeuta. Na vědomé úrovni v drtivé většině netušíme, kam nás naše podvědomí dovede, protože jdeme po stopách tématu, které jsme si zadali. Můžeme se sice předtím dohadovat, o čem to tak může být, ten náš problém, ale jádro potíží se vyloupne, až když se do něj podíváme.

Pokud se v regresi vyplaví téma druhé světové války, ve které jsme byli obětí, bývá dost traumatické, zato po několikerém průchodu událostí dochází k velké úlevě. Člověk na takováto témata musí být vnitřně připraven, jelikož například znovuprožívání ztráty milovaných je těžké, nicméně v regresi se orientujeme i na to, co se děje po naší smrti. Tady opakovaně zjišťujeme, že se se svými blízkými shledáváme, pracujeme i s odvodem traumatizovaných duší do Světla. To vede k výrazné úlevě, ať si o tom myslíme, co chceme. Jako jednu z nejhorších regresí v tomto ohledu s i vybavuji slečnu, která měla u sebe mnoho duší dětí zplynovaných už nevím, v jakém táboře. Ukázalo se, že i ona sama tam zahynula. Dost dlouho trvalo, než se nám děti podařilo odvést. Po regresi si slečna vybavila, že před časem právě tento tábor v rámci exkurze navštívila.

Jestli je člověk zplynován, může mít v dalším životě dýchací potíže, kašel, alergii na kouř, pocity dušení a podobné potíže, které se minimálně výrazně zmírní, když se takové trauma projde.

V období druhé světové války můžeme působit i jako pachatelé. Zde, po projití traumatických situací, své smrti a odchodu z těla velmi záleží na opravdovému postoji k dané regresi a tématu, zda účinně litujeme toho, co se stalo a chceme od srdce napravit, co jsme napáchali. Pokud tomu tak je, je nám pomáháno vyrovnávat naše činy. Jestliže projevujeme lhostejnost k našim obětem, lehkovážnost či se snažíme vykroutit z toho všeho, pak ne regrese, ale život už nám ukáže naše zrcadlo. Asi se ptáte, proč na regresi vůbec chodí takoví lidé, kteří mohou být i pachatelé ? Zaprvé, oni o sobě toto nevědí na vědomé úrovni, zadruhé i oni chtějí pomoci v tomto životě s potížemi, které mají. A Světlo je otevřeno každému, kdo volá, záleží jen na nich, jak moc lásky a všech atributů srdce a hlubokého pochopení sebe i druhých jsou schopni oni sami ze sebe vydat. A zde to právě „drhne“ a splácení činů se nevyhneme .

Vztahové potíže

 Nikdo je nemá rád. Vyplavují z nás to horší já ve formě úzkostí, podrážděnosti až averze, rozčilení, podezřívavosti a žárlivosti a mnoho jiných výborných vlastností. Obírají nás o energii. Musíme na problém myslet a špatně se soustředíme.

Tuto situaci můžeme ale využít i ve svůj prospěch. Tím, že se na sebe zaměříme a začneme se pozorovat. Proč vlastně jsme podráždění? Kvůli čemu vlastně žárlíme? Proč se nám najednou partner či partnerka přestal/a líbit? Proč partnera/ku pořád omlouvám a co si nechci přiznat? Je to strach z opuštění? Nebo proč se pořád hádáme?

Regresní terapie nám umožní jít nejen hlouběji do svých emocí, ale i myšlenek a dokonce i fyzických pocitů, které se váží k těmto potížím. Asi vám vrtá hlavou, jaké to mohou být fyzické problémy, když třeba někoho podezřívám nebo když se špatně soustředím? Ale ano, mohou. Cítíme je v podobě neurčitých tlaků, tísně, pálení, píchání, brnění apod. Ve velké většině jsou tyto pocity neuvědomované, bereme je automaticky za součást sama sebe a ani nevíme, že existují. Pro regresi jsou však naopak žádoucí, vedou totiž k opravdu traumatickým událostem a zážitkům v minulosti. Naším cílem je jejich prostřednictvím se dostat k primárnímu engramu čili k situaci, kdy se nám něco dělo s tělem a šlo nám o život, či jsme o něj přišli. Ptáte se asi, jestli to trochu nepřeháním, jak vlastně naše podrážděnost nebo podezřívavost může vést ke ztrátě života? Může, je to jeden ze souboru symptomů, který nás k traumatu zavede. Při regresním sezení pracujeme s obrazy, emocemi a myšlenkami, přičemž se snažíme nic nefiltrovat, naopak sdělujeme, pokud možno, každou myšlenku, která nám k danému tématu napadá (jde o asociační práci).

A jaký je výsledek? Dochází k tzv. abreakci čili osvobození od nepříjemných a svazujících pocitů, pochopení souvislostí a situace a přicházejí i možné varianty řešení potíží. Subjektivně se člověk cítí lehčí a má víc energie na řešení situace. Má radost z toho, že se třeba s pocitu bezmoci posunul na pána situace.

Na podkladu regrese lze i vybrat vhodné homeopatikum, působící hloubkově na psychiku a i celé tělo, které rovněž pomáhá řešit tyto problémy. Homeopatikum se užívá po dobu tří a více měsíců, během braní sledujeme reakce a změny, které se mohou dít. 

Deprese dnů dnešních

 Pokud jste unavení, bez nálady, spaví nebo hádaví a nic vás nebaví, můžete mít depresi.  Také pokud nevidíte budoucnost dobře nebo cítíte bezmoc a rezignaci, můžete mít depresi. Depresi můžete mít samozřejmě i ze zpráv a z mnoha trvale negativně naladěných informací, jejichž proud si na sebe otevřete, jakmile spustíte internet nebo televizi.

Otázka je, chcete-li tu depresi mít. Protože pokud ne, tak s tím asi chcete něco dělat. Ale co? Depresivní člověk jen ztěžka vyjde v teniskách a sportovním oděvu před dům a začne běhat.  Spíše vyhledává samotu. Vyhýbá se lidem, začíná mít různé strachy nebo je má už dlouhou dobu. Nejí nebo jí moc. Začíná se roztáčet i kolo přilehlých zdravotních psychosomatických potíží – bolesti všeho druhu, mravenčení, pálení, bodání, co si přejete. Nachlazení, chřipky, imunitní systém neví, kam dřív skočit.

Takže co dělat? Možnost číslo jedna: zaběhnete k psychiatrovi pro antidepresiva a berete je dle instrukcí, abyste vaše emoce potlačili a nějak to období přežili do lepších zítřků. Na lécích může vzniknout celoživotní závislost (myšleno obecně), při užívání se stejně nemusíte cítit dobře a ani potom ne. Mezi nežádoucí účinky patří: útlum, pasivita, na začátku léčby dokonce sebevražedné tendence, nespavost, pocity nepřátelství, v USA je ročně hospitalizováno na následky užívání antidepresiv 200 000 lidí s propuknuvší mánií nebo psychózou (zdroj: PharmDr.. Slimáková). Na internetu o následcích najdete hodně. Kromě toho tím nevyřešíte svůj stav, kvůli čemu máte deprese.

Možnost číslo dvě: nějak nabrat síly a začít dělat změny ve svém životě směrem k lepším pocitům. Tyto kroky mohou zahrnovat celou škálu aktivit jako přestěhování se, změna pracovního místa, změna životního partnera nebo přítele/přítelkyně, věnování se svým koníčkům, sportu, jak je libo. Pokud se vám to povede vlastními silami, klobouk dolů.

Možnost číslo tři:  lze ji použít  v okamžiku, kdy se vám nedaří uskutečňovat možnost číslo dvě, tj. vlastními silami a kdy odmítáte jít cestou možnosti číslo jedna. Začnete zjišťovat, jak si pomoci alternativními cestami, kam patří i homeopatie a regresní terapie. Homeopatie pracuje s mnoha „antidepresivními prostředky“, háček je v tom, že musíte dost přesně vystihnout svůj stav a umět ho popsat a pak si vyhledat lék. Někdy se vám to může zadařit. Dávkování si také můžete vyhledat a vyzkoušet. Pokud však není do 10 dnů reakce nebo dochází ke zhoršení, pak je lepší vyhledat homeopata, který vám vybere homeopatikum na míru. Regresní terapie je rovněž velmi účinný nástroj, jak se zbavovat depresí. Už po jednom sezení můžete cítit výrazné zlepšení, i když průběh sezení nemusí být příjemný, ale s dobrým terapeutem platí, že sdělená bolest je poloviční bolest.

Tak hurá do toho a půl je hotovo !

 

Duchovní vůdci nebo lapači duší pro jiné ?

 Na esoterickém poli se již delší dobu, a v poslední době zejména, vyskytují samozvaní duchovní vůdci se svými ovcemi, kteří káží, jak máme pozitivně myslet, cítit a jednat, a nyní ve vztahu k současným událostem jejich kázání o „laskavé pevnosti a pevné laskavosti“ má ještě více přesvědčit ty „méně duchovně nadané, menším rozumem či citem obdařené“, aby prostě jen jak ovce přijímali, a ještě s otevřenou náručí, to, co se bude dít. Tyto sekty, jakkoli se tváří jako volné spolky, směřují lidi  k bezzubosti a k bezbrannosti. Také ovšem k aroganci a duchovní pýše, kterou trpí všichni účastníci spolku. V tomto ohledu fungují zcela identicky jako dnešní političtí předáci. V případě, že má někdo jiný názor než ten oficiální (vůdcovský), je těmito samozvanci označován za jedince méně duchovně vyspělého či duchovně invalidního. Cítíte vztek? Tak to tedy musíte na sobě pracovat, oni už ho necítí, už jsou daleko výš než vy. Pociťujete nenávist? V takovém případě jich ani nejste hodni, oni vplouvají do svatosti a vy tedy hodně zaostáváte. Možná vlastně ani nestihnete vstoupit do 5. dimenze (a mnoha dalších, můžete si vybrat, kam všude nevstoupíte). Tak něco se sebou dělejte, jinak, jak se bude dělit to zrno od plev, hádejte, co budete a kde budete. Oni jsou už samozřejmě to zrno. Vibrují v několika dimenzích současně (ta pátá je pro ně samozřejmostí), vidí duchy, komunikují s nimi, andělé jim chodí na povel a dělají, co jim na očích vidí a hlavně ta jejich srdeční čakra! Milují všechny a všechno, co je v dohledu i nedohledu.  Nesaháte jim ani po kotníky, takže se styďte.

Podle jejich činů poznáme je, řekl kdosi. No a tak se třeba dovíme, že jeden vůdce se nějak nemůže vztahově vymezit, má více ovcí a sklony zapojit i rodinné příslušníky do hodně blízkých vztahů. Jiná vůdkyně se také nemůže rozhodnout, byť má i děti, jestli být s tím či oním, takže raději s oběma, co kdyby…. Stádo ovcí však nesmí hodnotit, protože kdo posuzuje, odsuzuje, a stádo má přece jen přijímat a chápat, vždyť jejich vůdci ví, co činí. Stádo ovcí vidí ve svém třeba i úchylném vůdci boha. Nebo ne ?

Nebo ne. V regresích se čím dál víc vyplavují témata ochrany rodu, vesnice, země. Ochrany i za cenu obrany. Vnější i vnitřní. Vnější ochrana je proti vnějšímu napadení, vnitřní ochrana spočívá ve vyhození nahnilých jablek z bedýnky ještě předtím, než by nám shnily všechny. Naším úkolem je ta nahnilá či shnilá jablka nejprve rozpoznat. Ve zdravých dobrých jablkách je jednota a síla. Ta nám vydrží dlouho.

Po regresích se dostavují andělé, ne na povel, ale když prosíme o radu. V poslední době přicházejí s meči. Říkají, že dojde k finální bitvě mezi Syny Světla a Syny Temna. Nějak to připomíná Kumránské rukopisy. Říkají, že máme být stateční a začít se spojovat.

Děláme to opravdu ? 

 

Víla

Stála u prašné cesty, kudy chodím se psy, a bezradně se opírala o peň pokřiveného stromku. Byla malá, možná menší než metr, poněkud podsadité postavy. Měla delší světle hnědé vlasy, ale ne zas moc dlouhé. Světlé šaty neurčité barvy s dlouhými rukávy jí splývaly k nohám, spodní lem vypadal nějak ucouraně, mokře.

„Odkud jsi přišla?“  „Od Přerova.“ „??? A co jsi zač?“ „Víla“. „Studánková“. „A proč nejsi u studánky?“ „Vyschla.“ „To byla přírodní studánka?“  „Ne, takové už skoro nejsou, lidská studánka“. „A jak si se dostala sem?“  „Nevím, bloudila jsem dlouho a najednou jsem tady.“

Najednou působila sklesle a osamoceně. Chvíli jsem na ni hleděla a najednou mě něco napadlo. „Nechceš jít se mnou?“, nabídla jsem ji ruku. Poskočila a brzy cupitala vedle mě ruku v mé ruce. „My máme menší studnu schovanou za garáží a pokud vím, nikdo tam není. Jestli chceš a nebude ti to vadit, můžeš bydlet v ní. A nebude ti smutno“.

Poskočila radostí jako dítě. „Víš, voda se zlobí. Už nemůže snést tu špínu a nečistoty od lidí. Stahuje se do podzemí a opouští svá přirozená místa. Sestupuje do nitra Země a radí se s ní, co s tím. Zároveň tam nabírá energii. Mohla by pak zlobně vytrysknout na mnoha místech jako horký gejzír a zaplavit lidská obydlí“.

Mlčela jsem chvíli, protože co má člověk říkat. Než jsme došly domů, snažila jsem se jí vysvětlit fungování lidské společnosti založené na penězích – zvláštních papírcích. U vchodu do zahrady domu mě samotné při snaze vysvětlit funkci peněz vyvstala absurdita těchto papírků v celé své obludnosti a ostře kontrastovala prosté, přímé a dětsky jednoduché přítomnosti víly. Styděla jsem se.

Mlčky jsem zavedla vílu ke studni. „Tady jsi doma, jestli chceš“, usmála jsem se na ni a ona si do ní vlezla, jakoby na světě nebylo nic samozřejmějšího. Pak na mě znovu vykoukla její hlava a po obličeji se jí rozlil spokojený výraz.

Od té doby u nás bydlí. Nebo my u ní ?

 

Světlo

Všichni vycházíme z něj a vracíme se k němu, dříve nebo později, když nám zde končí naše pozemská pouť. Všichni jsme se s ním setkali, ať již tomu věříme nebo ne. Žádné náboženství se mu nemůže vyrovnat, jsou to jen ubohé náhražky ve srovnání s tím velkolepým, co představuje. Učí nás rozšířenému vnímání reality všeho kolem nás, k němuž se přidružují pocity radosti, nadšení a posvátnosti bytí. Máme dojem, že vše kolem nás je živé, kameny, voda i vzduch, jen jsme to dosud nevnímali, jelikož jsme měli nebo máme zúženou či staženou srdeční čakru. Zde dlí mnoho zklamání, zatvrzelosti, bolesti z odmítnutí či z nepřijetí, strach z lásky, být milován, nejistota, žárlivost apod. Pod těmito nánosy je však schovaná pravá radost z bytí, moudrost, humor, pochopení, soucit a pocity sounáležitosti. Pochopením a vcítěním se nás srdeční čakra vede k větší zodpovědnosti a starostlivosti nejen o lidi, co máme rádi, ale i o zvířata a přírodu.

Rozšířené vnímání reality nezahrnuje jen realitu zjevenou, tu, co si můžeme osahat a ohmatat, ale i skrytou. Skrytou realitou rozumíme svět, který se nachází mimo úroveň našich 5 smyslů, ale lze ho vnímat našim vnitřním zrakem. Někteří citliví lidé tyto světy přímo vidí, často je vnímají i děti.

Jsou to světy bytostí, spojených s přírodou : zde se nacházejí různí skřítkové, víly, elfové apod. Jejich funkcí je energetický dozor nad prostorem, který obývají, a péče o něj. Tyto bytosti jsou schopny nám pomáhat a zároveň chránit prostředí, ve kterém se vyskytují. Dnes se jejich habitat hodně narušuje a zužuje, což způsobuje migraci těchto bytostí a narušení rovnováhy v přírodě. Podobně je tomu i v projevené fyzické rovině – člověk zasahuje do všeho, většina rostlin i zvířat je na seznamu ohrožených druhů, zvířata i rostliny jsou zbavovány svého přirozeného místa žití nebo jsou hubeny. Jak dosáhnout zpět rovnováhy ? Rovnováhu dosáhneme tehdy, až si ji ujasníme všichni v sobě. Co opravdu potřebujeme a co je balast. Kromě přírodních bytostí jsme schopni vnímat i další bytosti na různých úrovních – duchovní rádce, průvodce, anděly, archanděly apod. Můžeme s nimi komunikovat. Můžeme komunikovat i s dušemi zemřelých. Při zkoumání vnitřního světa zjistíme, že je zde poměrně živo a že vlastně nikdy nejsme sami.

Tyto všechny roviny patří ke Světlu, jsou jím vytvořeny a mají své funkce. Kdo je však Světlo samotné ? Je to ta nejvyšší bytost, která ví všechno o všech, protože je ve všem obsažena nebo je to celý vesmír, který je jednotná, inteligentní, živoucí forma, řídící sama sebe a nejvyšší Světelná bytost je jeho součástí ?

Světlo jsme i my. Snažme se tedy, ať jsou naše myšlenky a činy vedeny v souladu s co nejvyšší láskou a moudrostí.

 

Děti

Jsou to nejcennější, co k nám přišlo. Prostřednictvím dětí zjišťujeme naše klady a zápory. Jsou odrazem toho, co děláme teď, ale i co jsme dělali v minulosti. Pokud s nimi máme potíže, seberme odvahu a podívejme se na to, co vázne. Můžeme to udělat například pomocí regresní terapie. Podíváme se do minulosti, co se dělo, že jsou v současnosti potíže, a opakovaným procházením minulých událostí a jejich fyzického, emočního a mentálního obsahu je čistíme. Upozornění : tím karmu zmírňujeme, může, ale také nemusí to znamenat, že provedeme regrese a problém zmizel J . Musí se totiž vyřešit opravdu jádro problému a to si může žádat další systémové změny. Velmi v tom pomáhá homeopatie. Regresní prací v minulosti ovlivňujeme nejen naši přítomnost, ale zakládáme i na naši lepší budoucnost, jelikož vše je navzájem propojeno. Řeči o tom, že není nutné, abychom chodili do minulosti, protože stačí vyčistit dětství, nejsou na místě a jsou zavádějící. Proč ? V našem dětství a zároveň v našem nevědomí totiž mohou dřímat zasuté nedobré události, o kterých na vědomé úrovni nemáme ani potuchy, jelikož o nich nechceme nic raději vědět. Je to mechanismus záchrany integrace psychiky. Tyto zasuté události nicméně dávají o sobě vědět ve formě fyzických bolestí, strachů, paniky, bušení srdce apod, o kterých nevíme, z čeho pramení a proč by vůbec měly pramenit. Z praxe se ukazuje, že při práci na fyzických potížích se nejčastěji jde prvně do minulých životů, kde se zpracovávají dávná traumata a energie, která se po zpracování těchto traumat uvolní, může být použita dále pro traumata blíže směrem k tomuto životu. Proto je často přímo nutné jít raději do minulých životů než do dětství, které nám třeba nic zvláštního nevydá a potíže přetrvávají. Pokud pracujeme na našem vztahu s dítětem, přijde i pochopení, proč se dítě chová, tak, jak se chová, proč je nemocné apod. S pochopením přichází i změna chování, urovnání vztahu apod. Mnoho věcí, které k nám prostřednictvím regresí přijdou, jsou často k neuvěření a bývají i bolestné, ale jinudy mnohdy poctivá cesta nevede. Na konci však bývá úleva.

Pokud se týče homeopatie, tak ta působí dobře při dnešních častých porodních traumatech jak u matky, tak u dítěte, při nočních děsech, potížích s kojením, neprospívání u dětí, u potíží s psychomotorickým vývojem, hyperaktivitou, agresivitou nebo naopak velkou pasivitou, nesamostatností apod. Zde opět ale nelze nabýt mylného dojmu, že homeopatie vše zařídí a rodiče nic nemusí. Často se děje, že jakmile se v něčem změní rodiče, mohou pominout potíže dětí. Chce to opravdu kus odvahy si přiznat, že nejsme dokonalí a že třeba potřebujeme hlavně „opravit“ my velcí a zbytek se pořeší sám. Změnou rodiče máme na mysli, že dospělý se následkem působení homeopatika začne k dítěti chovat jinak – lépe, může být trpělivější, laskavější, chápavější apod. Věci však nejsou tak přímočaré a ani lidi ne, takže nějakou dobu často trvá, než se dobereme ke kýženému cíli.

 

Sibyla a mnoho proroků

Vzhledem k tomu, že je tzv. demokracie, kdokoliv může dělat cokoliv (a zvláště naše Betty, jak praví spisovatelka Betty McDonaldová). Proto se i vyrojilo mnoho podnikavců ve všech oblastech včetně sféry duchovna. Tito lidé na sobě neodpracovali nic nebo téměř nic. Prošli pár kurzy a postavili se do čela, že budou ostatním vysvětlovat, učit, nabádat a vést duchovní řeči. Pořádají semináře, končící různým zasvěcením, kurzy, na kterých se lidé „odblokovávají“ apod. Všem poctivým a upřímně smýšlejícím všechna čest.

Jsou však i ti, kteří mají v popisu práce, ať již vědomě nebo ne, mást a manipulovat. Tito lidé slouží zájmům bytostí z jiných (záměrně nepíšu z vyšších) sfér, ať již to ví nebo ne. Bytosti z jiných sfér parazitují na našich emocích, energii a používají duše, které nejsou odváděny do Světla, ke svým egoistickým cílům. Samotný odvod duší může být pro racionálně smýšlející jako chiméra a ti, co jej praktikují, blouznivci a šarlatáni. Odvod duší se totiž děje při ponoru do sebe, kdy vnitřním zrakem vidíme a vnímáme různé bytosti včetně např. našich zemřelých blízkých, komunikujeme s nimi (telepaticky), zjišťujeme příčinu jejich setrvávání tady na zemské úrovni a po odblokování je odvádíme do Světla. Zde je největší úskalí – jak poznáme, že jdou do pravého Světla ? Zde jako ve všem platí cvik, zkušenost, rozeznávání pravého od falešného. Jde to rozpoznat, Vy to Světlo už totiž znáte .

Toto se může lidem spoléhajícím jen na svých 5 smyslů a hluboce vnořených do vnější reality jevit jako výmysl a pouhá fantazie. Přesto se však při odvodu duší a po něm mohou dít různé věci a drtivá většina lidí cítí úlevu. Že by sugesce a „víra tvá“ ? Ostatně, jak již bylo dříve řečeno, dle tvé víry se Ti staň.

Proto se ptejte, použijte svůj vnitřní zrak, dejte na své vnitřní pocity a nenechte se oklamat líbivou rádobyútěšnou „duchovní“ omáčkou, obarvenou na bílo. Aby vám pak za chvíli nezhnědla.