PŘÍPAD Č. 1 SLYŠÍM JEN TO, CO CHCI 

Před několika lety přichází maminka s dospělým mentálně retardovaným synem Petrem. Chce homeopatika, aby syn začal zase slyšet. Petr je v částečném invalidním důchodu. Přestal slyšet, když na něj mistr v práci, kde mladý muž zametal dílny a balil řetězy, křičel a stále mu něco vytýkal. Rozčiloval se, že je úplně hluchý, až se u Petra vyvinula zvláštní porucha. Když si Petr pouští doma hudbu, slyší melodii, ale ne slova. Když na něj lidi mluví, nerozumí, co říkají. Maminka za něj vše vyřizuje. Petr dochází na psychiatrii a bere určité léky. Když se spolu s maminkou bavíme, mladý muž však reaguje a dokonce se jednoslovně vkládá do rozhovoru. Tedy rozumí. Přestává však reagovat, když se mluví o mistrovi nebo o otci. Rodina je hodně nábožensky založena. Máma říká, že syn umí dokonale rozmontovat a zase smontovat jakékoli hodinky. Sděluje, že Petr má rovněž křeče na hrudi.

Nejdříve podán lék Ferrum metallicum spolu s Barytou carbonicou. Při kontrole matka referuje, že křeče na hrudi zmizely, Petr je jaksi živější a vnímavější, ale během léčby prodělal angínu a nachlazení. Montování hodinek zůstává, problém se sluchem přetrvává. Po zvážení podán lék Bufo rana, kontrola za 2 měsíce. Matka uvádí, že Petr začal asi po jednom měsíci zase slyšet, je otevřenější, přátelštější, schopen udržet oční kontakt. Zlepšení zdraví.

PŘÍPAD Č.2 OBEZITA A HÁDKY V MANŽELSTVÍ

Na regresi přichází mírně korpulentní paní středního věku, která si stěžuje jednak na svou postavu, ale především jí jde o urovnání vztahu s manželem, se kterým dochází často k prudkým hádkám. Paní trpí i klaustrofobií z uzavřených prostor, vypráví, že nedávno navštívila jeskyně a skoro se tam dusila a také tam viděla jakési obrysy postav. Mívá záchvaty vzteku, strach ze hřbitovů, márnic.

Při regresi vychází na povrch, že v minulém životě se jí zastavilo srdce, byla prohlášena za mrtvou a zavřena do rakve, kde se pak probrala a následně udusila. Nikdo neslyšel její volání o pomoc a bouchání na víko rakve. Cítila velký vztek spolu s bezmocí a zoufalstvím. Tento stav se přenesl také do současného života, kde osoby z minulého života zde také hrály roli. Po důkladném několikerém průchodu touto nepříjemnou událostí uvolnění, radost, pochopení. Podáno na doma k užívání homeopatikum Stramonium na tento stav a další symptomy.

Poté po půl roce na regresi přichází další paní, která vykazuje velmi podobné symptomy jako výše uvedená žena. Provádíme regresi, jejíž obsah je také podobný , a proto klientka dostává i stejné homeopatikum. Teprve na konci sezení říká : „ Víte, já jsem sestra té paní, která k vám přišla před půl rokem. Sestře ta regrese s homeopatikem velmi pomohla, s manželem se vztah velmi zlepšil a dokonce zhubla 8 kg ! Tak proto jsem tady.

PŘÍPAD Č. 3 MANŽEL MĚ PROHRÁL V KARTÁCH

Paní nechce regresi, jen homeopatický pohovor a lék. Přichází na doporučení své kamarádky. Povídáme si o jejím neutěšeném manželství a životě vůbec. Paní chce nabrat odvahu a vše změnit. Zjišťuji všelijaké symptomy jak na fyzické, tak i psychické úrovni, ale nějak pořád mi není obraz homeopatika zřejmý, osciluji kolem tak 3-4 variant. Až skoro na konci po dvou hodinách mi paní praví – „Víte, ještě jsem to nikomu neřekla, ale manžel mě prohrál v kartách s kamarádem. Vsadil MĚ, že když prohraje, jeho kamarád se se mnou může vyspat.“ Ptám se :“ A co kdybyste odmítla ?“ „Zbil by mě a děti taky“. „A šla jste tedy s jeho kamarádem ?“, ptám se opatrně. „Ano“.

Paní dostala homeopatikum Hyoscyamus niger. Po asi 4 měsících přichází na kontrolu a hned hlásí : „To, co jste mi dala, se mnou zamávalo, nejdřív jsem měla strašný strach, pak strašný vztek a pak jsem si vyřídila všechny věci, utekla od manžela s dětmi do druhého města a teď už mám i práci.“

PŘÍPAD Č. 4 SMRT DÍTĚTE

Po smrti syna, který měl smrtelnou havárii na motorce, je matka už tři roky na antidepresivech. Kamarádka jí doporučila, že by se zesnulým synem mohla mluvit. Doma se jí totiž děje, že v jeho pokoji, který zůstal od jeho smrti netknutý, se občas shrne přikrývka na posteli a paní má intenzivní pocit, že je syn doma. Psychiatr jí řekl, že zjitřená psychika tyto představy vytváří a že se to po antidepresivech uklidní. Neuklidnilo a navíc ona žije jak zombie, nic necítí a nic ji netěší. Provádíme komunikaci se synem, ukazuje se, že je skutečně „doma“ a sděluje jí různé informace, dokonce i to, proč k neštěstí došlo. Přecházíme do jakési regrese, která se vztahuje k příčině neštěstí. Dle příběhu to vypadá, že rodina dříve byla vlastníkem plantáží na jihu Spojených států, kde zaměstnávala černé otroky. Chování k otrokům nebylo dobré. Matka sděluje, že syn vlastní vinou narazil s motorkou do auta, řízeného černochy. Otec , vlastnící legálně zbraň, bojoval se sebou, že černochy zastřelí. Překonal se však a nic neučinil. Syn při regresní komunikaci projevil přání, aby se rodiče vypravili do Afriky a začali tam pomáhat, už budou prý vědět, jak. Matce řekl, že s nimi zůstane tak dlouho, jak je třeba, aby se věci splnily.

V normálních situacích takového typu je dobré duše odvést do Světla, ale neudělala jsem to. Matka se po regresi cítila lépe, dostala homeopatikum Aurum metallicum. Po nějaké době se mi ozvala, že se cítí dobře, je bez antidepresiv a že má vnoučka. O návštěvě Afriky nevím.

PŘÍPAD Č. 5 NAŠE RASA JE TA NEJČISTŠÍ, MY JSME POVOLÁNI ŘÍDIT TENTO SVĚT

Mladý muž se vztahovými problémy přichází na regresi. Dostáváme se do období druhé světové války, kde je muž nucen jako vyšší německý důstojník bojovat v zákopu jako řadový vojín, je špinavý, potlučený a i zakrvácený. Najednou se před ním objeví voják v ruské uniformě a má ho na mušce. Důstojník má zbraň rychle připravenou, ale netrefí se. Zbývá mu poslední kulka a Rus posunky naznačuje, že má jít ze zákopu a že půjde do zajetí. Německý důstojník prožívá muka, která verbalizuje takto : „ Nedopustím, aby na mě sáhla nečistá ruka této nečisté rasy. My jsme ti vyvolení, árijská rasa a nikdo nemá právo nám přikazovat. Raději se usmrtím sám.“ Obrací zbraň proti sobě a dlouho mu trvá, než vypálí. Přitom se však strachy pokálí.

Tuto scénu jsme museli opakovat v regresi asi pětkrát, abychom se zbavili bolesti a krize víry v ní obsažené. Následně dostal homeopatikum Veratrum album. Po několika měsících referuje, že si našel novou přítelkyni, změnil zaměstnání a cítí se spokojenější. Hodně se zlepšilo fyzično, už nemá průjmy a střevní chřipky.

PŘÍPAD Č. 6 SILNÁ MIGRÉNA

Paní má migrény dlouhodobě, v poslední době zesilují. Při regresi se objevuje téma porodního traumatu, který opakovaně procházíme, hlavička novorozence se dere ven porodním kanálem a jakmile se objeví venku, je asi deformovaná, jelikož porodník vyřkne větu „Co s tím ?“ Paní uvádí, že si tu větu často při migrénách říkala. Přesunujeme se dále ke staroegyptskému zasvěcení, které je záměrně špatně vedeno mistrem a paní při něm umírá. Nejvíce ze všeho ji při tom bolí hlava. Po opakovaném průchodu bolest hlavy ustupuje. Paní uvádí, že v těchto dnech jí volává jedna léčitelka, která jí chce s migrénou pomoci, a že ji poznává v mistrovi z Egypta. Po regresi klientka dostává Aurum metallicum k užívání. Po nějaké době referuje, že migréna se už nevrací a paní léčitelka přestala volat.

 

PŘÍPAD Č. 7 ÚNOS NA MIMOZEMSKOU LOĎ

S paní pracujeme již po několikáté.  Řešily jsme fyzické potíže typu pocit knedlíku v krku a astma, které dobře reagovaly na regrese i na homeopatika typu Ignatia amara a Arsenicum album. Paní se účastnila v rámci sebepoznání a očisty různých kurzů včetně pobytu v Peru a pití ayahuascy se šamanem. Po tomto pobytu následovala regrese, neboť podle ní šamanovo chování a celková situace na kurzu v ní vyvolaly emoce, které chtěla zpracovat. Ukázalo se sice, že šaman se moc o svou svěřenkyni nestaral, vlastně ji kromě přítomnosti při ayahuascovém obřadu skoro ignoroval, což při absenci znalosti španělštiny bylo tristní, ale to nebylo hlavní. Jakmile nápoj dopila a ležela někde na trávě, objevilo se nad ní zářící světlo, které ji vtáhlo na palubu kosmické lodi. Tam proběhly odběry vzorků a byla nucena podepsat spolupráci s tím, že jim bude sloužit. Vše probíhalo v takovém snovém stavu, při regresi si však vybavila, že spolu s mimozemšťany, kteří se jí jevili jako menší, ale nebyla schopná popsat obličeje kromě velkých hlav, tam viděla i pozemšťany. Žádné poselství ze strany mimozemšťanů nezískala, spíše pocit využití a ponížení, který pak delegovala na šamana. Smlouvy jsme za použití určité techniky spálily a zrušily a provedly napojení na Světlo s prosbou o ochranu. Dále pomohlo homeopatikum Staphysagria zbavit se pocitů využití a ponížení.

 

PŘÍPAD Č. 8 – JE TO BORELIÓZA NEBO NE?

Někdy na jaře se na mě obrátil známý. Kouslo ho totiž do pravého boku klíště.  Místo kousnutí pak zčervenalo a kolem něj se vytvořil další červený prstenec, který se pomalu rozšiřoval. Muž začal být unavený, ale k lékaři nešel. Po čase se skvrna rozšířila do velkého kruhu cca 30 cm, pak vybledla a zmizela. Zato pravý bok začal být při ohybu cítit, takové pnutí až tah v oblasti pravé ledviny při sehnutí. Muž regresi nechtěl, šli jsme tedy cestou homeopatie. Bylo nasazeno homeopatikum Arsenicum album ve vysokém ředění. Rovněž byly doporučeny dávky vitaminu C1000 pro oslabenou imunitu. Po 2 měsících byla rovněž nasazena nosoda Borrelia nejprve v potenci CH30 a poté ve vodním roztoku. Muž se poté na naléhání odhodlal jít k lékaři na odběr krve. Nejprve dostal vynadáno, že jde pozdě (zvláštní, protože se eventuální borelióza v krvi projeví nejdříve 6 týdnu od přisátí klíštěte). Krev mu tedy odebrali, vzhledem k únavě a zvětšeným mandlím dostal nemocenskou. Po několika dnech přišly výsledky krevních testů, které byly negativní. Prý to borelióza není, pouze únavový syndrom ze stresu. Oddechli jsme si, ale muž přesto ještě půjde na jeden krevní test, který mu lékař nechtěl udělat, a to je Western blot test, je podrobnější. Zatím bere výše zmíněná homeo a cítí se lépe, rýma i únava jsou podstatně menší, tah v pravém boku přestal, tak uvidíme. Doufám, že jsme na dobré cestě. 🙂

 

PŘÍPAD Č.9 – POCITY VINY MOHOU MÍT HLUBŠÍ ZÁKLAD

Obrátila se na mě žena, jež chtěla řešit nebývale silnou navázanost, kterou cítila vůči dceři. Láska, na tom není nic divného, řeknete si. Jenže dceři je už kolem 20 let, studuje, je samostatná, daří se jí. Máma má pocity viny, kdykoli od ní dochází nebo když dcera jde pryč. Občas zažívá nevysvětlitelné panické ataky, že se něco stane, že se dcera nevrátí nebo že se ona nestihne vrátit domů.

V regresi se nám zobrazuje hradní sídlo s bohatou šlechtičnou, která je po smrti rodičů jedinou majitelkou celého panství. Je vdaná za muže, jak by se řeklo, nedosahujícího jejího společenského postavení, a má s ním chlapečka. Manžel se rád předvádí před svými přáteli a často jezdí  na hony a na zábavy do vesnic. Ženu to rozesmutňuje a upíná se více ke svému synovi tak, že jsou nerozlučná dvojka, hrají si spolu, chodí na procházky, povídají si. Manželovo chování se horší natolik, že večírky začíná pořádat přímo v sídle. Ženě je těžké proti manželovi zasáhnout, je jí za něj hanba.  Zde si žena uvědomuje, že i dnes má potíže vzdorovat svému manželovi. Mimochodem, muž v minulém životě je i dnešním manželem dle jejího tvrzení.  Při jedné takové oslavě žádá její manžel přítomnost syna na „party“ s tím, že se jím chce pochlubit. Šlechtična neochotně souhlasí s podmínkou, že bude přítomna.  Není problém. Dostává od svého muže pohár vína. Trochu se napije a pak už si nic nepamatuje. Po probuzení shledává, že její dítě zmizelo, není nikde k nalezení a manžel jí tvrdí, že ho dávala sama spát, přece si to pamatuje? Bohužel nepamatuje a bolí ji silně hlava s výpadky zorného pole. Svého syna už nikdy neuvidí. Příběh nekončí dobře – šlechtična ze stesku po dítěti po nějaké době páchá sebevraždu skokem do hradního příkopu. Její manžel přebírá panství jako jediný žijící dědic.

Situaci, která je hodně emočně nabitá, procházíme několikrát, než se paní uleví. Při procházení zároveň nyní můžeme zjistit, co se vlastně synovi (dnešní dceři) tenkrát stalo.  Žena vidí vnitřním zrakem, jak chlapce unášejí manželovi kumpáni, zabijí ho a zahrabávají v hustém lese. Nikdo se o tom nedozví.  Opět musíme situaci projít několikrát, aby ji paní přijala. Aby přijala i to, že tehdy manžel pro získání panství provedl takovou věc.

 

PŘÍPAD Č.10 NENÍ HERODES JAKO HERODES

S paní pracujeme již nějakou dobu. Po dohodě a na její výslovné přání pracujeme tak, že regresi procházím místo ní já. Je to tak, že ona řekne „divadelní narážku“, já se napojím vizuálně a vyprávím příběh, o kterém žádná z nás neví, jak bude probíhat a jak dopadne. Paní je velmi senzitivní, ještě nikdy se nestalo, že by její „divadelní narážka“ s ničím nerezonovala a že by příběh neměl relevanci k jejímu současnému životu. Životy se snažíme uzavírat tak, že klíčové události důkladně několikrát procházíme, odpouštíme, jak se dá, a odvádíme duše, které jsou s daným životem spojeny. A tak nám po průchodu jedním egyptským životem zůstal jeden rádce, který trval na tom, že paní musí ještě ukázat něco důležitého. Rádce najednou mění šaty – z černého dlouhého jednoduchého hábitu je takový šarlatový samet, přičemž jeho nositel poněkud omládl. Ocitám se s ním ve velkém sále, kde stojí naproti králi a něco mu říká, asi radí. Vlastně mu říká, že se mu dostalo velké noviny, tři známí hvězdopravci či astrologové směřují do země, aby se poklonili nějakému dítěti, co se narodí, a přinesli mu kromě darů i poselství. To dítě má mít dle rádce opravdu královské schopnosti, bude to král králů.

V té chvíli mám hrozně zvláštní pocit a vzrušení, je mi jasné, že jde o Kristovu dobu, ale nechci to paní komentovat, sama si musí udělat závěr.

Cítím, že král je rovněž překvapený a těší se. (Cože??) Ví, co má za úkol. Důstojně Krále králů tady na Zemi přivítat a připravit mu veškerou podporu a ochranu pro jeho budoucí působení. Král se chystá vyjet, nepřeje si žádnou velkou družinu, chce jet tajně a bere si jen kočár naložený dary a kočího. Vypadá spíše jako nějaký obchodní cestující než král. Při cestě nízkým lesíkem je však kočár zastaven a přepaden šesti loupežníky v černém, kteří krále hned přirazí k jednomu stromku a podřežou mu hrdlo. Vozku zlikvidují také, přičemž se jeden z vrahů za krále převleče, najednou má nějak jeho podobu a vrací se zpět k rádci. Přikazuje přinést novorozence mužského pohlaví. Rádce zírá jak na krále, tak i na dítě. Král najednou vytahuje dlouhý nůž, schovaný ve svém plášti, a vybízí rádce, aby dítě zabil. Zkoprněný rádce odmítá. Král mu bere bleskurychle ruku a než se rádce vzpamatuje, vede mu ji s nožem do těla novorozence. Pro rádce je toto devastující – ohromné pocity viny ho nutí si pak pálit ruku nad ohněm, aby se očistil. Ruka je zmrzačená. Dále příběh pokračuje vyvražděním všech novorozenců mužského pohlaví, kteří mají to neštěstí se narodit v té době.

Paní u toho hodně plakala a ani jsme se nedodívaly, jak zemřel rádce, domnívám se, že dlouho nežil. Jeho duch však po podání této informace v klidu odešel do Světla.

Příběh není úplný, jelikož jsme nezjistily toho, kdo krále zradil. Poučení z toho – větší sebeochrana a opatrnost.

 

Případ č.11 -Utajený  potrat a jeden nepovedený pokus (z dílny Věřte, nevěřte)

 Muže trápí nespecifikovaná celoživotní úzkost, občasné návaly paniky, strach o své zdraví, kvůli čemuž ho jeho blízké okolí považuje za hypochondra. Navštívil již několikero psychologů, psychiatrů i alternativních terapeutů, bral i antidepresiva, ale bohužel se mu tyto stavy vracejí.  Při diskuzi o možných příčinách se dotkneme období porodu a prenatální doby, kdy muž uvádí, že mu v kineziologii byl vytestován problém ve 4. měsíci těhotenství. Prý od té doby není spojen s tělem pořádně, něco se tam stalo.

Považuji to za důležité vodítko a dohodneme se tedy, že celé časové období důkladně propátráme. Muž zdůrazňuje, že má s rodiči velmi dobré vztahy. Celkově si velmi dobře vybavuje situace, takže můžeme jít rovnou k porodu. Ten probíhá relativně v pořádku, ale už s pocitem odcizenosti, nezakořeněnosti, s názorem, že si člověk holt musí v životě poradit sám. Vracíme se tedy k početí a měsíc po měsíci zkoumáme, jestli narazíme na nějaké události, které by mohly být původcem mužových potíží. Máma s tátou se nejdřív zdají v pohodě, teprve při třetím průchodu klient referuje, že vnímá hádky a třenice iniciované hlavně ze strany otce, který se necítí dobře v domě matčiných rodičů. Najednou říká, že vidí tabletku, malou, máma ji polyká a mu se dělá špatně, točí se s ním celý svět a trvá delší dobu, než se z toho dostane. Tuto situaci opakujeme, abychom vše „vyčistili“. Muž hlásí další podrobnosti – máma si vzala Diazepam, asi na uklidnění. Vzala si více než jednu tabletku. Sděluje, že nezemřel jenom díky tomu, že měl docela silné tělo. V tu chvíli ale referuje, že vidí hlavu nějakého chlapce, ten chlapec říká, aby šel pryč, prý to tělo je jeho. Ptáme se, proč si to myslí, chlapec odpovídá, že tam už byl dřív než ten muž a že má na to právo. Opět se ptáme, jak moc dříve? Chlapec odpovídá, že tak před půl rokem. Muž sděluje, že máma byla před ním ještě jednou těhotná a spolkla opět tabletky, které vyvolaly ve druhém měsíci potrat. Chlapec neodešel, zůstal s ní a dožadoval se nového těla, které mu měl poskytnout jeho silnější brácha. Domlouváme se, že by bylo lepší, aby chlapec odešel do Světla se posílit a získat nové lepší tělo u rodičů, kteří ho budou mít rádi. Chlapec odchází a s ním i další mužův bratr, který před pár lety spáchal sebevraždu a celou dobu byl s mužem ve spojení. Klient říká, že mu to sice hlava nebere, co říká a vnímá, ale prý cítí úlevu a klid. Jakoby oběma bratrům pomohl.

Pro posílení tohoto klidu a na nějaké další fyzické obtíže dostává ještě dvě homeopatika Aconitum napellus a Arsenicum album. Už je to rok a zatím žádná recidiva neproběhla.

 

Případ č.12   Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá (s prodlevou tisíců let)

Přichází muž ve středních letech, který si stěžuje na manželčino chování. Má pocit, že ho stále více peskuje, sráží, kritizuje, jeví se mu, že často bez příčiny. Co ho ale trápí nejvíce, že ho nechce moc pouštět k jeho malým dětem.  Se slovy: „Běž raději uklidit, nachystat koupel, uvařit….,,, já se o ně postarám“ přebírá kontrolu nad děním kolem dětí. Nechce mu je dávat na procházku. Má pocit, že se změnila hlavně po porodu. Kromě toho, že mu to leze na nervy a připadá si nějak nanic, bezcenný, tomu nerozumí. Co se stalo? Jeho žena před porodem a ani v těhotenství nejevila známky nějaké hyperprotektivity. Četl o minulých životech, že by tam mohla být příčina. Chtěl by tedy podstoupit sezení.

Nejdříve si klestíme cestu zážitky v dětství, kdy ho otec odstrkoval od věcí, které chtěl s ním dělat, a tím mu vyvolával podobný pocit nepoužitelnosti. Pak se sezení na chvíli zastaví a pán nemluví. Teprve na mé naléhání referuje, že ho ochromuje strach a že nemůže dál. Má pocit, že vidí mlhavě krev na nějaké podlaze. Ptám se, čí je to krev. Neví, ale myslí si, že asi někoho zabil. Poté, co jsme připustili tuto variantu, se sezení rozbíhá dále. Pán má dojem, že tam leží těla jednoho nebo dvou lidí, vypadají malí, možná to jsou děti. Vedle klečí nějaká žena, pláče. Co pláče, křičí. Těžko se na to dívá, ale musíme pokračovat dál. Vysoký muž v dlouhém zlatočerveném plášti přikazuje tuto ženu odvést, půjde do vězení. Muž je rozkazovačný a je vidět, že mu okolí zcela podléhá. „Asi jsem to já, ale to snad není ani možné“, komentuje „vidiny“ zoufale muž. Dnes takový není ani zdaleka. Děti jsou odneseny a koná se pohřeb. Je vyhlášen smutek. Ukazuje se, že to jsou přímo velmožovy děti a žena ve vězení jeho manželka. Velmož-správce pak vládne tvrdou rukou dále, nakonec se připojuje jako velitel k armádě a je v boji zabit.

Vracíme se zpět před osudovou událost, abychom pochopili, co se stalo, a mohli požádat o odpuštění. Muž vidí šavli a vidí samotného velmože, jak obě děti ve vzteku zabíjí. Zjišťujeme, že manželka hrozila odchodem od něj, a on by přišel o své výsadní postavení, jelikož se přiženil do bohaté rodiny. Po zabití dětí manželku označil za vražedkyni. Tímto krokem si moc, peníze a postavení mohl ponechat a ještě vypadal jako oběť.

Zkrátka, nějakou chvíli trvalo, než došlo k odpuštění na vnitřní úrovni ze strany manželky, ale i dětí (vnímal je i jako současné děti). Bylo nutné několikrát opakovaně projít i jejich smrt. Muž po několika týdnech napsal, že se vztahy opravdu zklidnily a vylepšily.

 

PŘÍPAD Č. 13 – Těžké života bytí aneb konec dobrý, všechno dobré

Dostavuje se mladá pěkná dívčina a začíná vyprávět. Jak s matkou a s bráškou doslova utekli z jedné země do Česka. Jak se pomalu začala přizpůsobovat, ve škole však byla vystavena šikaně. Jak ve třinácti letech přišla násilně v rámci šikany o panenství, nic nikde nehlásila, byla potichu. Stejně by ji nikdo ani doma, ani jinde nebral vážně. Kromě toho se musela starat o svého brášku a nechtěla dělat problémy.

A tak se za dva roky stalo, že snad dílem i nedostatečné výživy, ale především vlivem enormního stresu začala kolabovat kostra, především páteř. Na zádech se vytvořil hrb a došlo ke skolióze. Dívka sice dostala korzet, který musela nosit každý den, ale situace byla neudržitelná. Lékaři rozhodli, že bude operována. Z předpokládaných dvou hodin na operačním sále se však vyklubalo osm. Při zákroku totiž dvakrát došlo k zástavě srdce a lékaři mimo jiné museli podélně kolem páteře z obou stran zabudovat jako trvalou podporu dvě kovové tyče a vsadit 32 šroubů. Po operaci následovala dvouměsíční rekonvalescence vleže. Dívka si nestěžuje, bere to tak, jak to je, je ráda, že doktoři pomohli. Nabízí mi, ať si „šáhnu“, že si nevymýšlí. S mrazením ve vlastních zádech opravdu nahmatávám v jejích dva kovové pruty a mnoho šroubů.

Po této události se pomalu vývoj začal ubírat mírně lepším směrem, střední školu však nedodělává, brzy začíná být výdělečně činná. Zato je však pracovitá a brzy se jí podaří být finančně vcelku soběstačná. Vypadá to, že se vcelku daří, co tedy potřebuje? No, ještě to není všechno prý, před 5 lety jí umřel kamarád. Má kvůli tomu pocity viny. Má dojem, že když se do někoho zamiluje, tak jí buď zklame nebo umře.

Pro výběr homeopatik se ptám ještě na mnoho věcí a vzhledem ke komplikovanému případu vybírám tři : Ignatia amara, Carcinosin a Lachesis mutus. Pokud se týče homeopatik vzhledem k hrbu a skolióze, sděluji jí, že by mohla následovat po dobrání prvních tří.

Dívka je začíná užívat, přičemž jsme spolu v písemné komunikaci, co se děje. Po nějaké době popisuje své rozkývané emoce, vzpomíná na to, co musela prožít a je jí chvílemi těžko. Často pláče, ale uleví se jí. Postupně se však uklidňuje a po několika měsících hlásí, že se již k minulosti ani nevrací. Po dalším měsíci se ozývá, že si už umí říci, co chce a začíná říkat, to co si myslí, a dělat to, co vyhovuje jí. Sice prý tím přišla o nějaké kamarády, ale zato se cítí svobodně a volně. Má nový vztah.

 

PŘÍPAD Č. 14 – Nikdy nekončící čistka

S paní pracujeme na jejím strachu z války a z utrpení. Jako časově nejbližší vyplouvá na povrch období těsně po druhé světové válce. Jako mladá tmavovlasá a tmavooká pohledná dívka si bere za muže vysokého světlovlasého modrookého mladíka, Němce z pohraniční vesnice, kde oba bydlí. Všichni oslavují a radují se. Po nějaké době je paní těhotná, opět velká radost. Manžel pracuje v místní policii, má na starosti ochranu území několika vesnic.

Po nějaké době se manžel začíná chovat divně, dokonce se jí ptá na její příbuzenstvo, jestli všichni byli praví Němci a může-li to dokázat. Později přichází oficiální žádost z vyšších míst o doložení jejího původu. Předkové jsou prolustrováni a k jejímu nemalému údivu je zjištěno, že je nejméně z jedné třetiny Židovka. Manžel se od této chvíle chová zcela ledově a okolí také. Paní je ve čtvrtém měsíci těhotenství dána do cely s tím, že záměrně oklamala příslušníka čisté rasy, a v nejbližší době bude rozhodnuto o jejím osudu.

A opravdu, po několika dnech se v cele objevuje skupina mužů v čele s jejím manželem. Je vyzvána, aby vstala a vyšla ven s nimi k blízkému lesíku. Tam na ni manžel namíří revolver, chvíli se na ni dívá beze slov ledovýma očima, ve kterých se ale na okamžik zableskne zoufalství a bolest, a stiskne spoušť. Paní dostane kulku mezi oči a umírá. Spolu s ní i její nenarozený chlapec.

Tak. Tuto situaci musíme projít opakovaně několikrát, než se vyloupnou další fakta. Manžel je už delší dobu pod tlakem německé doktríny o čistotě rasy, která i po válce (!) pořád běží. Svou ženu chce ochránit, ale neví, jak na to, co s tím. Nelze ji už někam poslat, sledují ji. Tlak z vyšších míst na čistotu policejního sboru a jejich rodin stoupá. Není kam jít. Manželovi je vyhrožováno, že jeho žena bude znásilněna a stejně pak zabita. Dali mu však výsostné právo si to s ní vyřídit. Takže se tak stalo. Po několikerém průchodu žena svému muži odpouští a říká, že ji vlastně uchránil od ještě horšího, měla rychlou smrt. Manžel se jí na vnitřní úrovni omlouvá a pláče, že jinak nemohl. To stejné probíhá i s nenarozeným chlapcem, po odpuštění jdou všichni do Světla. Paní se ulevuje a má veselejší pohled na svět. Ale říká, že o tom všem bude hodně přemýšlet…

 

PŘÍPAD Č. 15 – CHRONICKÝ SMUTEK

Mladší žena chce řešit svůj smutek a pocity samoty po rozchodu s přítelem, který ji opustil. Ona přesně neví, proč, domnívá se, že je to kvůli jiné ženě. Jak dlouho byli spolu? No, asi 4 měsíce.  Aha, a vztahy předtím, jak ty vypadaly? Byly často krátkodobé, někdy ona odešla od něj, ale vícekrát se stalo, že partner odcházel první. Nejdelší vztah byl pětiletý, ten rozchod hodně bolel, ale to už je dávno. Ale tenhle vztah ji ranil, cítí pořád takový tlak v břichu.

Tak dobře, podíváme se na to, co je za tím. V sezení procházíme minulými vztahy a paní začíná cítit kromě tlaku v břichu i jakési mdlé svírání na hrudníku. Ruce trošku mravenčí. Dostáváme se do dětství, ve kterém ji často napadalo, že je nějak nechtěná, že na ni nemají čas, matka se k ní chovala často přísně a odtažitě. Zvykla si na to, že musí být pečlivá, nic nezapomínat a po sobě vždycky uklízet. Akorát, že se často stalo, že nějak nechtěně zapomínala tu úkol do školy, tu rukavice na lavičce v šatně, úbor do tělocviku, za což byla trestána horou povinností. Byly ale i fyzické tresty. Vidím, že dětství je složitější, ale musíme se držet linie rozchodů, takže pokračujeme dále do minulosti.

Paní najednou hlásí, že vidí nějakou asi šestnáctiletou dívku, jak pere v neckách na zahradě prádlo. Má pocit, že si vymýšlí. Nemůže to být z nějakého filmu, co viděla? Navrhuji jí, abychom pokračovaly v ději dále, ono se ukáže…Tak dobře. Kolem je několik pobíhajících mladších dětí a jedno batole. Vedle je stará dřevěná chalupa, připadá jí černá, dovnitř se jí vůbec nechce. Co nebo kdo je vevnitř? No, rodiče. Otec, který věčně pije, a matka, která věčně křičí a bije je. Ona je ta, která se musí o mladší sourozence starat. Paní začíná pociťovat v břiše nejen ten tlak, ale i obavy. Má neblahý pocit, že se něco stane s dětmi. Ubezpečuji ji, že to projdeme obě, jsem s ní, ta situace se stala v minulosti a máme na to ji projít a vybavit si, o co šlo. Paní hlásí, že se ztratilo batole a má dojem, že nedaleko je voda. Každopádně děvče k té vodě běží a volá. Batole není k nalezení. Dívka přivádí ostatní děti domů a tam dostává výprask a pár ran do břicha. Vybíhá ven a utíká ke svému příteli, se kterým se měla večer sejít. Přítel ji obejme, vyslechne, ale nic neudělá. Je mladý a bojí se. Ani s ní nejde hledat jejího bratra. Paní napadá, že jde o posledního partnera, taky byl takový nerozhodný a odtažitý. Vrací se do chalupy, ale je vyhnána. Má se vrátit pouze s bratrem nebo nikdy. Celá ta tíha života dopadá nejen na paní, ale i na mě jako na průvodce regresí. Pokračujeme nicméně dále. Na můj pokyn, aby si vybavila, co se dělo dál, líčí, že celou noc bratra hledá. Něco ji pořád táhne k vodě, k té tůňce, kde malý rád pozoroval žáby a pulce. K ránu se do ní odváží vstoupit a nohama prohledává dno. Teprve za několik hodin nachází tělo svého bratra připoutané ke kořenům a kamenům pod vodou. Sama ho vytahuje na břeh a pláče. Po nějaké době přibíhají vesničané, utonulé dítě odnášejí a dívku berou s sebou. Ukazuje se, že se její přítel svěřil kamarádovi, synovi rychtáře, a zpráva se rychle roznesla. Dívka je vsazena do šatlavy, protože to přece byla ona, kdo měl dohlížet na dítě. To ostatně potvrdila její u soudu plačící a křičící matka. Tam také umírá hlady, nějak na ni zapomněli. Po opakovaném průchodu té tragédie je paní volněji, zejména, když si uvědomí svůj tzv. postulát, že „Za vše může a nikdy nenajde lásku“. Přece jen však něco v břichu jakoby zůstává. Při podrobnějším zkoumání vychází najevo, že je to duše jejího zemřelého bratra. Nevěděl po smrti, kam jít, no tak kam jinam, než do bříška ke své mamince? Ohromená paní (a já s ní) zjišťujeme, že bráška ji vlastně považoval za svou mámu. Oba odcházejí do Světla, kde je jí nějakou zářící paní řečeno, že je ta nejlepší matka a bude mít děti. Paní sice slzí, ale usmívá se. Cítí klid a uvolnění.

Doporučuji ještě Natrium muriaticum a Aurum metallicum, obě homeopatika řeší právě zklamanou lásku, chronický smutek a pocity viny s velkou zodpovědností.

 

Případ č.16 :Autistické projevy jsou pryč!    

Před pár lety se na mě obrátila jedna pozorná maminka, které se nějak její malá holčička nezdála. Dříve veselá a bystrá roční dívenka se přestala na mámu dívat. Těká očima a není schopna nebo nechce udržet oční kontakt. Kromě toho přestalo její pobrukování a žvatlání, dítě nic neříká, jen plácá ručičkama. To dříve nedělala. Maminka se velmi bojí o její vývoj.

Domlouváme si sezení a moje první otázka zní, jak dlouho ten holčiččin stav trvá, eventuelně kdy začal. Maminka si je jista, že tyto neblahé projevy začaly po očkování hexavakcínou před měsícem. Praví, že podle ní se stav celkem rychle zhoršuje. Den za dnem se musí bezmocně koukat na to, jak její dítě, které se na ni dříve usmívalo a vyhledávalo ji očima, teď těká pohledem bezcílně po místnosti, jakoby lidi a věci byly jedno. Předtím si brala od maminky věci z ruky a hrála si s nimi, teď plácá rukama po věcech, klouže pohledem a někdy jen tak zakřičí. Máma má strach, že vakcína vyvolala zástavu až regresi vývoje. Domnívá se, že by holčička mohla skončit jako autista.

Dívám se na děvčátko a jsem s matkou zajedno, dokonce mě na chvíli popadne panika, jakoby šlo o mé dítě. Je vůbec možné, aby očkování takto působilo? Z myšlenek mě maminka vytrhává otázkou, jestli existuje nějaké homeopatikum, které eliminuje následky očkování. Váhavě odpovídám, že ano, existují, je jich více, a musí se dobře vybrat, které by v našem případě připadalo v úvahu.

Sezení pokračuje dál, je potřeba posbírat co nejvíce informací. Nakonec je pro výběr homeopatika rozhodující sdělení, že v rodině je z obou stran, jak u matčiných, tak i u otcových předků více onemocnění rakovinou.

Holčička dostává homeopatikum Carcinosin ve vysokém ředění a mamince je řečeno, aby se za dva týdny ozvala, jak se malé daří.

Po čtrnácti dnech si znovu povídáme přes skype, maminka má holčičku na klíně a raduje se, že maličká se chová zase jako dříve. Oční kontakt se znovu vrátil, bezúčelné mávání a plácání ručičkama přestalo, holčička si zase pobrukuje a žvatlá první slůvka. Jakoby ten měsíc byl jenom zlý sen.

 

Případ č.17 – Strach z rakoviny

Mladou maminku trápí už delší dobu opakované infekce horních cest dýchacích, chřipky, nachlazení a kašel. V posledních letech si také prošla několika nepříjemnými záněty močových cest. Ono je to těžké se třemi menšími dětmi, neustálým shonem a částečnými hodně náročnými úvazky v práci. Manžel je kariérně vytížen, což by tak nevadilo, ale tělo v poslední době začíná nějak stávkovat ve formě častých onemocnění. Co s tím?

Ptám se na okolnosti posledního roku. No, hektičnost, určité stresy v příbuzenstvu, ale i v práci. Je na ni nakládáno mnoho povinností, které by měly patřit druhým, zejména v práci. Ovšem nikdo jiný ty věci neudělá, tak musí ona. Zlobí ji to, ale nakonec rezignuje. V práci na částečný úvazek spolupracuje se šéfkou, která je manipulativní a náročná, paní se bojí některé úkoly odříci. Při další diskuzi vyjde najevo, že mladá žena nechce ztratit svou pozici a je docela bojovná. Tvrdě na sobě pracuje, aby byla lepší, ale také nezapomíná ústrky a příkoří ze strany okolí, kterých se jí dostalo. Navenek však vše polyká, nespokojenost se odráží ve stížnostech doma a ve zhoršeném zdravotním stavu.

Jak tak hovor plyne, přesunujeme se v čase do dětství, kde narážíme na traumatickou ztrátu otce a smrt matky, která zemřela o deset let později na rakovinu. A mladou paní právě čím dál častěji napadá, že onemocní stejnou nemocí, jakou měla její matka. Vybavuje si totiž, že máma před výskytem rakoviny také občas postonávala, tu měla bronchitidy s horečkou, tu angínu, občasné chřipky. A teď se takové nemoci opakují u ní. Má strach, že rakovina bude následovat.

Na můj dotaz, jak by popsala svůj postoj ke smrti své maminky, mi po krátkém zaváhání sděluje, že jí nemůže asi odpustit, že ji matka zde nechala. Často s ní večer v duchu mluví a vyčítá jí to. Dokonce se přistihuje, že se na ni kvůli tomu i zlobí. „Kdybys mě měla opravdu ráda, přece bys něco udělala, abys mě tu nenechala. Uzdravila by ses!“

Hodnotím tedy fyzické symptomy spolu s psychikou a ze všeho nejvíce mi vyskakuje do popředí homeopatikum Nitricum Acidum, dalo by se ve zkratce říci, e je to jedno z homeopatik na odpuštění za předpokladu, že sedí i ostatní symptomy. Paní ho tedy začíná užívat. Asi po týdnu braní referuje, že si vyřídila záležitosti, které nebyla schopna zvládnout několik let, z čehož má velkou radost. V průběhu 3 měsíců překonala dvě chřipky a dále se zatím žádné recidivy neobjevily. Pokud se týče myšlenek na rakovinu, nevrátily se, paní pravila, že na ně nemá čas.

 

Případ č. 18 – Sousedské vztahy

Muž středního věku si přeje řešit vztah se svým mladším sousedem, který se mu snaží znesnadňovat život. Je to tak prý už od počátku, kdy se nastěhovali do nového domu na okraji městečka. Bydlí v tiché slepé ulici, to místo si zvolil záměrně, aby měl klid na svou práci. Píše články a knížky. Dívá se z okna svého pokoje na širokou dlážděnou cestu dělící jeho dům od sousedova. A v tom je kámen úrazu, jelikož na té silnici si často hrají sousedovy děti, které běhají za míčem, křičí a honí se. Proč si nehrají na zahradě? Přesně na toto se ptal i souseda, ten ho však odbyl, že děti si mohou hrát, kde chtějí, jedná se o veřejnou komunikaci. Hluk muži vadí, nemůže se dobře soustředit na psaní. Kvůli dětem má raději zavřená okna, i když je spíše příznivcem čerstvého vzduchu v místnostech. Dokonce se přistihl, že si v poslední době zatahuje závěsy na oknech, aby ztlumil zvuky přicházející zvenčí, a rozsvěcuje světlo i ve dne.

Soused začal muži vyčítat, že z jeho borovic padá jehličí na cestu a není uklizeno. Děti si je prý při hře zapíchly do nohou, dcerce se dokonce kvůli tomu noha zanítila. Pan spisovatel je dokonce nucen cestu zametat. Chtěl by tu situaci se sousedem nějak řešit, jelikož cítí, že by se mohla zhoršovat a eskalovat. Cítí strach, který se projevuje zejména pulzacemi v břiše, a mírně se mu třesou ruce. To bude pro regresi dobrým vodítkem.

Brzy se ocitáme ve staré dřevěnici, kde bydlí mladší žena s manželem a svým tchánem. Muž se v ženě poznává. „Jsem do chalupy přistěhovaná z druhé vesnice“, hlásí, když se vžívá se do ženské role. „Tchán mě nemá příliš v lásce, ale vůbec netuším, proč. Co jsem mu udělala? Uklízím, vařím, peču, stelu postel, zametám. Venku mám zahrádku, na ní pěstuji byliny a zeleninu. Manžel se svému otci neumí moc postavit, raději jde ven a nechá mě se s tchánem dohadovat. Mám dojem, že jsem těhotná, ale není to na mě ještě vidět. Každý den hodně pracuji. Mám dojem, že mě tchán sleduje. On nic nedělá, jen se pořád na mě dívá. Kde má vůbec ženu? Manžel mi o své matce nic neřekl, nemám o ní žádné zprávy. Ráda bych si tady přivedla svou maminku, ale chaloupka je malá, a tchán si to nepřál.“

„Přejděte k situaci, kdy se něco opravdu děje“, pobízím muže.

„ Cítím, že se blíží termín mého porodu. Vím, aniž bych tušila, jak, že se mi narodí chlapeček. Máma nemůže být se mnou, nepřeje si to tchán. Manžel jako vždy nic neříká, raději odejde pryč. Sehnala jsem si porodní bábu…Porod proběhne dobře, mám neustále obrovskou radost a hlídám chlapečka jako oko v hlavě. Dítě samozřejmě pláče, musím ho krmit a už tolik nezvládám domácí práce. Nikdo mi nepomáhá, manžel skoro není doma. Tchán chodí kolem, šoupe nohama obutýma ve škrpálech, po dřevěné podlaze, a neustále brble a nadává. Je mi z něj úzko, ale syn mi dělá radost.“

„Pokračujte k další důležité události“, snažím se jít po ještě hlubší příčině potíží.

„Pak se vše tak nějak uklidní, ale mám z tchána strach. Jsem teď ve stodole, na mlatě. Kolem dokola je poházené seno a slepice do něj tu a tam snášejí vajíčka. Jdu je posbírat, zatímco syn mi spinká v kolíbce. Najednou slyším za sebou praskot. Otáčím se a vidím tchána. Má divné oči. Vrhá se na mě a chce mě znásilnit. Říká mi, že mám být zticha, jinak to se mnou dopadne, jak s jeho ženou! Bráním se ze všech sil, ale uklouzne mi noha a padám naznak do sena. Naštěstí těsně vedle těžké kovadliny, kterou manžel bůhvíproč nechal ve stodole. Tchán padá se mnou. Jeho hlava však těžce udeří o tvrdý kov a tělo zůstává bezvládně ležet. Vysmeknu se zpod něj a mátožně vstávám. Třesu se odporem a utíkám k synovi. Bohudíky je v pořádku. Od té chvíle se od něj nehnu. Někdy za pár hodin přichází manžel. Postavím jídlo na stůl a jdu opět k synovi. Manžel se o chlapce nijak nezajímá. Jde ven a po chvíli přilítne, že se otci něco stalo. Prý leží na mlatech a je asi mrtvý. Co prý vím?? Dělám, že nic. Říkám, že před hodinou ještě ležel v posteli a pak šel ven. Dál nevím, protože jsem dávala synkovi najíst.  Muž pak volá starostu a lidi z vesnice. Vyptávají se mě, ale já trvám na to, že jsem nic neviděla ani neslyšela. Pak následuje pohřeb a manžel se vytrácí. Domů skoro nechodí a my se synkem žijeme sami. Posílám mamince vzkaz přes jednu děvčici, jestli by nás nechtěla přijmout zpět do své chaloupky, a v skrytu duše doufám, že odpoví kladně. Dívka se vrátí a sděluje, že se máma na nás těší. Na nic nečekám. Sbalím všechny věci, které unesu, syna si dám do šátku přes rameno a ráno vyrazím na patnáct kilometrů dlouhou cestu. Pozdě večer dorazíme domů. Po dlouhé době se objímáme s maminkou a usedáme k hrníčku melty si popovídat. Následující dny jsou o odpočinku a pomalu si zvykám opět na kouzlo domova. Nikdo nás nehledá. Myslím, že v domečku zůstávám až do smrti. Syn se ožení a přivede si domů nevěstu, se kterou dobře vycházím. Umírám spokojeně, v klidu, na stáří.

Pro jistotu nechávám muže klíčové scény toho života několikrát projít a pak se loučíme. Osobně mám mírné pochyby, jestli tato jedna regrese bude stačit na vyřešení potíží se sousedem.

Asi po měsíci dostávám zprávu, že se soused stáhl. Ani děti už tolik neběhají na ulici, spíše jsou u domu na zahradě. Vypadá to, že se přitahovací pole zklidnila.

Případ č. 19 – Nevěra

Přichází pán, jak se říká, v nejlepších letech. Trošku takový…no, zdůrazňující svou důležitost. Koketní, s mírně ženskými pohyby. Mírně při těle. Rád by řešil vztah mezi ním a manželkou. Je takový nevyrovnaný a podezírá ji z nevěry. Jak se má zachovat a co dělat?

Dobrým vodítkem pro regresi jsou obecně fyzické potíže nebo pocity, které máme ve spojitosti s problémem, jenž chceme řešit. Proto se přes tlaky a bolesti v břiše, které mužovy potíže provázejí, dostáváme do života velmože někde v západní části Evropy. Konkrétně se promítáme rovnou do oslavy velmožových narozenin, která je velmi opulentní. Stoly překypují jídlem, čerstvě upečenou zvěřinou, kančím masem, omáčkami, ovocem a vínem. Zámecký pán hoduje, raduje se s pohárem dobrého hustého červeného vína v pravé ruce, přičemž levou objímá kyprou tanečnici, jednu z mnoha, které jsou pozvány kvůli tomuto velkému dni na zámek. Vedle velmože sedí za dlouhým stolem jeho manželka, pobledlá tichá žena, která se snaží křečovitě usmívat smutnýma očima. Vypadá to, že jí nechutná. V místnosti je hluk a zpěv, bujará oslava je jednoduše v plném proudu. Pán povstává a přináší přípitek sám sobě a lepým děvám kolem něj. Dívá se přitom posměšně na svou ženu. Ta se choulí za stolem, jako by chtěla, aby ji nikdo neviděl. Její manžel praví:“ Připíjím na sebe a své mužství, které, jak víte, je pořád při chuti“. Ostatní hosté se smějí a tleskají. „A připíjím na tyto kypré děvčice, které mě nikdy nezklamaly“. Hosté tleskají ještě více. Jediný, kdo se nemůže přimět k potlesku, je manželka. Sedí se sklopenou hlavou a bledá tvář je najednou zarudlá. Pláčem. Po chvíli vstává ze židle a vybíhá ze sálu. Lidé na chvíli ztichnou, ale pak se hovor a veselí zase rozběhnou. Zámecký pán se chvíli zamračí, skloní hlavu, ale za okamžik povzbuzuje všechny se zářivým úsměvem k tanci a oslavě. Sám chytá kolem pasu tmavovlasou děvečkou a políbí ji na krk. Odvádí si ji do svých komnat, zatímco hosté v sále, již notně ovíněni, se pouští do tance. Jen jeden muž ne. Nepozorovaně se rozhlíží a proklouzává do místností, kam utekla velmožova žena.

Veselí pokračuje další tři dny. A dlužno říci, že ani potupená manželka nepřijde zkrátka.

Po čase se ukáže, že zámecký pán má již několik dětí se svými veselými děvami. To je v pořádku, tak to má být. Těhotná je však i zámecká paní, která pozbyla svého smutku a bledosti. Teď naopak září. „Ale jak to, že je těhotná?“, ptá se muž v křesle. „Vždyť s ní vůbec nespím“, dodává bezelstně. Po diskuzi se ženou pravda vyjde najevo. Co dělat? To si přece nemůže nechat líbit! Má to ovšem háček. Otcem manželčina dítěte je syn jeho nejlepšího kamaráda.

Manželka je tudíž vyhnána ze zámku a rozvedena od stolu a od lože. Brzy nato ji pojímá za choť její milenec. Vypadá to, že se jí pak daří.

Zámecký pán je však nadále velmi rozrušen. Jaká to potupa! Nemůže se z toho vzpamatovat. Najednou se mu zdají všechny ženské stejné, jsou to zrádkyně a nelze jim věřit. Dokonce má dojem, že ho ty děvečky vlákaly do svých tenat, aby s ním mohly mít dítě a ukořistit něco z jeho velkého majetku. Začíná se izolovat a popíjet osamoceně své výborné zámecké víno. Ve velkém množství. Některé sudy však nejsou dobře vyrobeny. Víno zapáchá sírou nebo i myšinou. Zámecký pán je však v takovém rozpoložení, že to ani nevnímá. Zkrátka a dobře, řezavá bolest v břichu postupně narůstá a velmož stále pije. Jednoho dne v břichu projede ostrá bolest a něco teplého se mu rozlije po těle. Zůstává ležet na zemi a umírá.

Tuto poslední fázi je třeba několikrát projít a pocity v břichu se utlumují, pán se zklidňuje a vypadá lépe. Někdy si člověk holt dělá problémy sám.

Případ č. 20 Když chybí matka

Muž kolem třiceti let chce řešit své strachy a pocity viny. Ví, že mnoho z nich má z dětství. Dosti potíží se již zbavil, přesto některé strachy zůstávají. Když má trému a strach, v břiše cítí mravenčení, brní ho také levá paže a noha.

Tak jdeme do toho. Procházíme nepříjemné situace z dětství, kdy jako chlapec musel rodičům vysvětlovat, proč se ve třídě poprali. Cítil stejné motýlky v břiše. Rodičům ovšem neřekl, že ho šikanovali a že se bránil. „Proč?“, ptám se. „To neexistuje, řekli by, že je to moje vina, protože jsem je provokoval. Už to znám“, krčí rameny a hlásí opět ty motýlky. Pokračujeme tedy přes dětství, kdy se mravenčení v břiše ozývá před učitelkou ve školce, až se prolneme do neznámého děje.

Muž vidí vojáka, jak utíká přes louku. Říká, že se cítí parádně, protože sluníčko svítí a louka je plná květů. Prostě cítí, že žije. Předtím to bylo horší.

Neptám se nyní na předešlé události, vrátíme se k nim později, až projdeme konec života a smrt s tím související. Voják přichází do malého městečka a stává se kovářem. Seznamuje se s pěknou dívčinou, působí na něj jako sluníčko a teplo, ke kterému tak lne. Bere si ji za ženu a mají spolu několik dětí. Vše vypadá na idylku, jenže…Jeho žena si začíná stěžovat, že se věnuje stále více svému řemeslu a chybí doma. Rovněž se jí nelíbí, že balancují na hranici chudoby, manžel nevydělává příliš, přestože v práci tráví hodně času. Ptám se, proč? Bojí se říci si o víc, má pocit, že by k němu pak nechodili. Zároveň se lidí i poněkud straní, rád si dělá věci sám ve své dílně. Po nějaké době dochází odcizení mezi ním a ženou, a to do té míry, že manželka se sklopenou hlavou odchází ke své matce i s dětmi. Ptám se znovu, proč? Muž odpovídá, že se rodině stále méně věnuje. Říká, že žena ztratila to sluníčko a teplo, co měla, že jí ho vysál a že se nehodí do manželství. Kromě toho děti už skoro neměly co jíst. Hmm…Nerozumím tomu. Tak se posuneme dál, jak to vypadá po odchodu rodiny??

„No, není to dobré“, konstatuje s rozčarováním. „Špatně to snáším a viním se z toho. Zároveň si však nemůžu pomoci, nejde to jinak.“ Psychika se horší, muž si ve své kovárně začíná ubližovat. Buší se kladivem do levé ruky, až si ji poničí. Muž v křesle hlásí, že ho ruka teď brní. Dále následuje nenávistný výpad vůči kovárně samotné – podpaluje ji. Stává se z něj bezdomovec, který se potácí ulicemi města, a je vysmívaný dětmi i dospělými. Házejí po něm jablka, ale i kamení a větve. Tehdy musí utíkat. Při jednom z takových úniků si zlomí na nerovné hliněné půdě kotník levé nohy, ale nijak to neléčí, neřeší. Ze statného a urostlého vysokého muže se stává shrbená troska, nachýlená stále na levou stranu a potácející se po polích a ulicích. Jednoho studeného večera se doplazí pod městskou lampu, která svítí do noci. Připomíná mu to sluníčko, po kterém prahne. Uléhá pod ni, stulí se a pomalu umírá. Umře na zimu a celkové vyčerpání, protože už mnoho dní nejí ani nepije.

Cítím hluboký smutek. „Kde máte v tom životě rodiče? Najděte je a podívejte se, kdo jsou“, snažím se muže posunout po časové stopě zpět.

„Nemám rodiče“, zní strohá odpověď. Nevzdávám to a dávám pokyn: „Přesuňte se k momentu, kdy jste naposledy viděl v tom životě svou matku. Kdy to bylo?“

Pánovi jde vybavování opravdu skvěle. „Umřela při porodu. Vidím klášter a jeptišky, mnoho svíček kolem. Matka křičí, já nemohu ven, mám příliš velkou hlavu. Je to moje vina, že zemřela!! Jsem pro ni příliš velký, neměl jsem se narodit!“

Tak. A postulát základního sebeodsouzení je venku. Opakujeme několikrát průchod porodem a díváme se i na početí. Zde narážíme ještě na jednu komplikaci – jakýsi velký chlap matku znásilní. Zde je tedy kořen zavržení své velikosti a výšky. Matka však dítě přijímá a miluje ho. O to hůř se přijímá, že umírá při porodu.

„Je to moje vina, že zemřela. Mám moc velkou hlavu“, trvá na svém muž, který v průběhu celého porodu a smrti matky strašně pláče.

Tak znovu. Procházíme porod znovu a objevuje se nová skutečnost. Jeptišky. Co dělaly, aby matce pomohly? A dalo se jí pomoci? „Dalo“, sděluje k mé úlevě plačící muž. „Stačilo, aby jí pomohly se více otevřít, a třeba mohly i nastřihnout hráz“, dodává. „Ale ony sedí a jen se modlí“. Zlost a zavržení sebe sama pomalu vyprchává a muž se zklidňuje. Celou situaci přijímá již lehčeji.

Pro jistou procházíme znovu opět jeho smrt a po smrti se díváme, kde je ta máma, jestli na něj někde čeká. „Ano, je tam“, sděluje. „Objímáme se. Nezlobí se. Říká, že to tak mělo být. Je mi lépe, i když nevím, proč. Voláme i manželku a děti, dochází zde také k odpuštění.

Muži se lépe odchází do Světla, cítí to teplo a tu záři, po které celý život tak toužil.

Případ č. 21   Strach z nehody

Hlásí se muž, který si přeje zbavit se nočních můr a strachu, jež se projevily jako následek autonehody, která se stala před dvěma lety. Přestože bere antidepresiva, divoké sny ho pronásledují a občas ho při řízení postihne mírná panika spolu s rozčilením. Také ho pobolívá pravá ruka, kterou měl zlomenou.

Pánovi nejprve vysvětluji, že autonehoda je důležitou událostí. Tu je potřeba několikrát celou pečlivě projít od začátku, kdy ještě nenastala, abychom mohli podchytit mužův psychický a emoční stav, přes samotnou nehodu až do konce, který může znamenat i následnou hospitalizaci i to, co se dělo po ní. Dále mě zajímá obsah nočních můr, čeho se týkají? Muž vysvětluje, že se mu opakovaně zdá pro něj děsivý úryvek, že někam jede starým autem, je večer, kolem tma a on se najednou někam řítí a nemá kontrolu nad svým vozem. V tu chvíli se většinou probudí.  

Pouštíme se tedy do práce. Ukazuje se, že nehoda mohla lehce skončit smrtí obou řidičů, kteří se málem střetli čelně. Řidič druhého vozu předjížděl a stihl se zařadit jen napůl. Levým bokem zavadil o vůz svého protějšku, který se naštěstí po nárazu rozjel do pole a tam se převrátil na střechu. Výsledkem byl těžký otřes mozku a fraktura pravé ruky. Muž se diví, že to přežil. Příjezd policie a sanitky si příliš nevybavuje, ani to, že mu někdo pomáhal z auta ven. Hospitalizace trvala čtrnáct dní, přece jenom hlava je hlava a podcenit otřes mozku se nevyplácí. Po propuštění chvíli přetrvávaly bolesti hlavy, ale ty za krátkou dobu odezněly. Ruka se zahojila, ale občas pobolívá. Co se však zhoršilo, je ten strach, že někam se svým autem padá.

Jdeme se tedy podívat hlouběji, jaký je tedy ten mužův předchozí zážitek. Pán si brzy vybaví pěkné staré auto hnědé barvy, na které je patřičně pyšný. Vnímá se jako zámožný mladý muž, který jede jednoho podzimního sobotního odpoledne na návštěvu za svou milou. Bere ji s sebou na výlet do přírody, kde mají piknik. Poté se vracejí zpět do města. Mladík svou dívku zaveze spořádaně domů, ještě u ní popije čaj a poněkud se zdrží. Když se vrací autem k sobě domů, je už tma a hustě prší. Stěží vidí na cestu. V tu chvíli pán v křesle referuje, že si myslí, že tam dopadne špatně. Umře tam. Sjel z nějakého záhadného důvodu z cesty a skončil v rokli. Ruka ho opět bůhvíproč pobolívá. Při průchodu událostí zjišťujeme, že muž skutečně ztratil výhled na cestu, sjel z ní a dostal se k rokli, do které čelně i s autem přepadl. Pád z výšky znamená okamžitou smrt, muž hlásí, že přišel o ruku v místě, kde ho to bolí. Trápí ho i výčitky vůči jeho milé. Pravil, že se s ní na tom pikniku zasnoubil a slíbil jí manželství. Slib však kvůli té havárii nedodržel. Jakmile projdeme tuto nepříjemnou událost několikrát po sobě, pocity viny samovolně ustupují, bolest ruky mizí a muži se udělá znatelně lépe.

Žertem říká, že neměl být takový gentleman a naopak měl u své milé do rána kvůli takovému počasí přenocovat. Příště to určitě udělá 😊

Výsledek: po pár měsících se pán zbavil antidepresiv

Případ č. 22:  Strach z nemocí

Mnoho lidí v dnešní době zažívá úzkosti týkající se vlastního zdraví nebo zdraví svých bližních. Stejné pocity měl i muž středních let, který se obával toho, že bude nakažen smrtelnou infekční nemocí, i když k tomu neměl v té době (před 10 lety) zřejmý důvod. Říkal, že neví, odkud se tyto pocity v něm berou. Určitým vodítkem mu mohl být otec, který občas vyprávěl o metlách lidstva, jež vyhubily vesnice či města. Muž jeho povídačky neměl rád, ale nikdy ho nenapadlo, že se jeho nepříjemné pocity po čase rozvinou do paniky a zoufalství. Jelikož už neví, co má se sebou dělat, a nechce nadužívat antidepresiva a anxiolytika, hledá i jiné metody, a regresi chce vyzkoušet.

Projdeme krátce dětstvím, kde hraje otec skutečně jistou roli ve formování budoucích obav, což však hloubku strachu nevysvětluje. Pak se najednou skokem ocitáme jinde – jde o jakési starobylé město na jihu v písčité oblasti. Muž tam obchází stářím poznamenané budovy postavené z pískovce, které se nachází téměř v rozvalinách. Nechápe, co se stalo. Vždyť přece, když odcházel na tříměsíční obchodní cestu, bylo ještě všechno v pořádku. Na tržišti se shromaždovali lidé a ženy se handrkovaly s prodejci o cenu zboží. Před domy seděli staří a sledovali mladší příbuzné, jak pracují, smějí se, baví a různě na sebe pokřikují. Domy byly udržované, zdobené, na kopci se v dálce skvěl velký výstavní chrám zasvěcený bohu, kam lidé přinášeli oběti ve formě darů z úrody. Byl tu i jeho rodný dům, jeho rodina a děti. Kde všichni jsou?

Muž pociťuje narůstající úzkost, tušení, že se jim něco stalo. Ale jak to? Pokračuje dál v hledání v ruinách, prochází různými zákoutími, kde dříve bylo rušno. Tady si hrávaly děti. Muži sedící na bobku je pozorovali a rovněž hráli mezi sebou hru s mincemi, žvýkajíce přitom betel.  Zde nalézá i sloupy a rozbité zdivo z domu, kam rád chodil k sousedovi na čaj. Postupuje dále a spatří dům, který jako zázrakem je téměř zachovalý. Z okna ve vyšším patře splývá dolů kus látky. Další role různobarevných látek se povalují před vchodem domu. Jeho domu. Muž vletí dovnitř a horečnatě hledá všechny živé, svou rodinu. Volá, křičí, ale kromě mírného vánku a odpoledního slunce, jehož paprsky kmitají v horkém vzduchu, mu nikdo neodpovídá. Žádný pohyb. Ale přece jen něco. Teprve teď si všímá mračen hmyzu, který nad ním létá a míří k vrcholku kopce, kde se stále ještě snaží tyčit polorozbořený chrám.  Muž běží ke kopci ze všech sil a přitom polyká všudypřítomné mouchy. Doběhne před chrám a jeho zrak padne na hromadu těl nakupených po levé straně chrámového vchodu. Teprve teď jej do nosu udeří silný zápach rozkladu. Zoufale se snaží v té změti rukou a nohou rozpoznat své blízké. Pak uvidí část oblečení červené barvy, které nosívala žena. A vedle něj chlapecké nohy, oblečené do béžových nohavic. Syn. Dále už nemůže. Padá vedle těl na zem a pláče. Vůbec neví, co se stalo, ale silný zápach mu napovídá, že je všechny postihla a zabila rychle postupující nemoc, před kterou nemohli utéci. Opět se těžce zvedá. Špatně se mu dýchá, když si prohlíží mrtvé. Dosti těl je ohořelých, je vidět, že se je někdo snažil spálit. Zřejmě to provedli ti, kteří se nenakazili, a odešli neznámo kam. Dýmějový mor? Bleskne mu hlavou.

Muž si znovu sedá u závětrné strany chrámu a bezmocně se zády opírá o torzo chrámového sloupoví.  Pak na nějakou dobu usíná. Poté se opět probírá a znovu upadne do spánku. Když se probere, notně kašle a v uzlinách mu po pár dnech vyvstávají boláky. Je mu jasné, že se zdravou kůží již nevyvázne. Bojí se, ale zároveň cítí úlevu. Bolí ho hlava a cítí horečku. Kašle čím dál více. Dnes bychom mohli říci, že má i nějakou formu zápalu plic. Konec nastává rychle a milosrdné slunce, které sice silně pálí, vše urychlí. Muž vnímá, že se vznáší, a své tělo vidí pod sebou. První myšlenka, která ho napadne, je: „Kde jsou děti a žena?“ Pootočí se a najednou si uvědomí jejich přítomnost vedle sebe. Čekali na něj!

Všichni se objímají a pak odcházejí spolu do Světla.

Pozn.: odchod do Světla se podařil až po několikerém průchodu celou situací. Strach z nemocí se výrazně snížil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Během mé dvacetileté praxe je těch příběhů daleko více a ty výše uvedené jsou pro ilustraci, jak vše se vším souvisí, aniž si to úplně uvědomujeme.